OD DĚTSTVÍ NÁS UČILI ZACHÁZET S TECHNIKOU.

DEFINOVAT SVÉ POCITY.

SPOLÉHAT SE NA TÝM.

RACIONÁLNĚ ŘEŠIT VEŠKERÉ PROBLÉMY.

NIKDO NÁM NEŘEKL,

ŽE NEJLEPŠÍ ZPŮSOB, JAK OSUŠIT SLZY,

JE SLÍBAT JE,

ŽE NEJJISTĚJŠÍ METODA, JAK SE ZBAVIT STRACHU,

JE PROŽÍT HO,

ŽE JEDINÁ MOŽNOST, JAK SE DOSTAT DÁL,

JE VYDAT SE NA CESTU.

NAUČILI JSME SE KLÁST OTÁZKY.

ZAPOMNĚLI JSME HLEDAT ODPOVĚDI.

 

 

 

Rebeka: Máš pravdu. Jsem nezaměnitelná a jedinečná, ať už to znamená cokoli!

PPP: Neznamená to především tvůj strach z blízkosti?

Rebeka: (směje se): Ještě nikdo se ke  mně nepřiblížil! (Přestane se smát, mluví vzrušeně dál:) Myslím, že dneska už nikdo ani neví, co to blízkost je! Všichni nabízejí tělo nebo intelekt - zrovna ty věci, které jsou zaměnitelné. Ale kdo mi nabídne svůj noční strach, když ani nezná jeho příčinu? Kdo chce, abych mu zazpívala písničku o sově pálené, kterou jsem si vymyslela, když jsem byla malá a naši mě nechávali doma samotnou? Kdo si na mě vzpomene, když mu zazvoní v uších? Kdo mě bude poslouchat, když budu mlčet? A kdo dokáže říct: Nikam nechoď, když se budu chystat odejít?

PPP: Chceš se cítit spoutaná?

Rebeka: (křičí:) Chci, aby mě někdo potřeboval! MĚ! Ne sex, ne společné řešení problémů, ne hru ve dvou, ne harmonii, ne odreagování. MĚ!