V loňském roce se nám krásně vydařil "Něcojakotáborpro velký" - akce pro mládež, která už věkem odrostla klasickým táborům. Letos jsme tento tábor chtěli udělat putovní. Ve hře bylo několik variant - pěšky na Velehrad, pěšky do Roháčů, na kole po J Čechách a konečně na lodi po Vltavě. Tato poslední varianta jednoznačně zvítězila. Ale jak vyplývá z nadpisu, nakonec vše dopadlo ještě úplně jinak.

Nechci psát podrobnou vodáckou kroniku, tu si můžete přečíst na Moutnických farních stránkách nebo na Janickovu blogu Jen chci přidat pár svých postřehů a připomenout několik okamžiků, které byly pro mě podstatné.

Protože na Vltavě byl pořád mnohem vyšší stav vody, než je vhodné pro sjíždění, necelý týden před akcí jsme začali zvažovat nějakou náhradní variantu. Nakonec Bára s Janickem zjistili a domluvili vše potřebné a my jsme mohli vyrazit na Sázavu. Sešla se fajn parta lidí a čekalo nás pět krásných společně prožitých dnů. A každý ten den jsem byla něčím mile překvapena.

První taková situace nastala, když jsme bezvýsledně asi hodinu pochodovali vedrem po Zruči nad Sázavou a hledali kemp, který tam měl podle vodácké příručky i podle internetu fungovat, ale ve skutečnosti byl už víc jak dva roky zrušený. Nikdo z děcek nenadával, když jsme křížem krážem procházeli okolí řeky - bezvýsledně. Nakonec nám byl odměnou příjemný kemp "V Rákosí", kde jsme se po perném dni patřičně vyřádili na skluzavce a v bazénu - jako malí :)

Další prekérní situace nastala druhý den ráno před vyplutím - zkuste přesvědčit psa - menšího vlčáka Badyho - že v té pálavě bude hezky klidně ležet a kochat se pohledem na řeku. Ne, vypluli jsme za doprovodu hlasitého vytí, část cesty jsem pádlovala se psem na klíně, chvíli plaval za námi; no nevím, kdo z toho byl po půl dni vyčerpanější a frustrovanější - jestli my, nebo ten pes. Nakonec se nad námi smilovala posádka našeho raftu - chytili jsme se koníčkovací šňůrou za ně, a tak bylo jistý, že neskončíme ve vrbičkách, kdykoli kvůli Badymu přestanu řídit loď. Byli tak hodní, že pohotově zastavovali, kdykoli jsem lovila Badyho ze Sázavy, nechali si ho lozit po svém raftu a část posádky místo pádlování drbala psa za ušima, aby aspoň chvíli klidně seděl. Díky! Ani nevíte, jak moc jsem vám byla vděčná.

Odpoledne jsme se utábořili v lehce blátivém kempu v Kácově. Nebe naše prosby vyslyšelo a rozpršelo se teprve, až když všechny naše  stany stály. V kempu měli naštěstí volnou jednu obytnou buňku, tak bylo kde v suchu uvařit a zejména odsloužit mši svatou. V obytné buňce pro 3 osoby se nás na mši směstnalo aspoň 15. No schválně - kdo z vás už při mši seděl na gauči nebo klečel na horní posteli palandy? :)

Další den nás čekala plavba s nádherným výhledem na Český Šternberk. V horkém dni bylo velice příjemné skákat z raftu do Sázavy a plavat za lodí. I následující kemp byl větší, čistější a sušší. K večeři nám služba uvařila výbornou hrachovou polévku. Mše se konala v přírodě za soumraku a po ní jsme ještě stihli zapálit táborák, upéct brambory v popelu, zazpívat pár písniček s kytarou a teprve pak nás vyhnal déšť. Večerní modlitba v dešti u ohně patřila k nejhezčím a nejsilnějším, co jsme na Sázavě zažili. Večer ale ještě ani zdaleka nekončil a někteří jsme se přesunuli v kempu pod střechu, kde bezvadně hrála bluegrassová skupina, se kterou jsme se šťastnou náhodou potkali i následující večer na Sázavě. Když zrovna nehráli oni, učili jsme je my "ty naše moravský".

Příští den byl nejpestřejší na jezy i na počasí. Střídal se "volej" s peřejemi a s jezy, keré byly téměř všechny díky vysokému stavu vody sjízdné. A rychle se měnilo i počasí - několikrát nás zahnal prudký déšť ke břehu pod stromy a za chvíli zase sluníčko svítilo a svítilo. Nakonec jsme ten den zastavili o něco dříve, než se původně plánovalo. Odhlasovali jsme, že ten den už nepojedeme dál a nocovat se bude v kdempu na Sázavě. Jak se ukázalo, bylo to prozíravé rozhodnutí, které nám přineslo mnoho pozitiv. Zaprvé moc pěkný kemp s přístřeškem nad stoly a nad ohništěm. To se ukázalo jako velká výhoda v následujícím nečekaném lijáku. Měli jsme kde v suchu uvařit i povečeřet. Pak se počasí umoudřilo a my jsme si mohli vychutnat další dar tohoto dne - mši pod širým nebem na nádvoří Sázavského kláštera.

Večer jsme se v kempu setkali s naší oblíbenou bluegrassovou skupinou, tak jsme její přítomnosti pohotově využili. Náš kamarád Waci ten den slavil narozeniny, proto jsme mu nechali zahrát. Taky dostal pravý vodácký dort - trojpatrový z chlebu, hořčice a výborných uzených klobásek. Myslím, že mu to udělalo radost.

Poslední den plavby měl studené ráno, což velkou část odradilo od závěrečného krátkého úseku plavby. Ti, co se odradit nenechali, byli nakonec spokojení, protože sluníčko se dalo do práce a rozehřálo a prosvítilo celý den. Ale zklamaní jsme nebyli ani my, co jsme zůstali v Sázavě. Prohlídka kláštera byla moc zajímavá a viděli jsme "naživo" i práci restaurátorů, kteří v křížové chodbě odkrývali barokní a gotické fresky.

A pak už nezbývalo než naložit lodě a nasednout na vlak směr Brno. Bylo to všechno krásné a bylo toho dost. Následující den jsem doma skoro celý prospala, ale už teď se těším, že příští rok snad vyjde ta Vltava. Děkuju všem za dobrou partu, děkuju Báře a Janickovi za zorganizování, otci Renému za doprovodné vozidlo a zejména za každodenní mše svaté a duchovní doprovázení a andělům strážným a Pánu Bohu za to, že jsme to všichni ve zdraví přežili, že nás nevzala velká voda a že přes všechny komplikace můžeme vzpomínat na krásných pět dní na Sázavě.