Dostal jsem před časem od malého chlapce hádanku tohoto zadání:

Černá kočka sedí na okně a hledí do místnosti. Bílá kočka sedí u stejného okna a dívá se ven. Proč se obě kočky nevidí?

Protože jsem netušil, že jde o dětský žert, bral jsem hádanku vážně a vymýšlel různé logické odpovědi: Obě kočky jsou slepé. Odpověď byla špatná.

Venku i v místnosti je tma. Opět špatně.

V okně jsou neprůhledná skla. Zase chyba.

Když jsem se po chvíli uvažování vzdal, chlapec se na mě usmál a řekl správnou odpověď: Černá kočka se tam dívá v osm hodin ráno a bílá ve tři hodiny odpoledne.

 

 

Přestože šlo o dětinský žert, přivedl mě k úvaze, proč se tak málo vídají štědrost s vděčností. Ony se totiž vidí špatně z následujících důvodů:

Štědrost je ve stálém spěchu a vděčnost je pořád líná.

Štědrost nestíhá a vděčnost má pořád dost času.

Štědrost je vidoucí, vděčnost skoro slepá.

Štědrost je jak bílá kočka, která hledí stále ven, aby viděla ty druhé, zatímco naše vděčnost bývá černou kočkou, krátkozrace zahleděnou do sebe.

 

Mezi dvěma lidmi budiž pro dobrodiní tento zákon: Jeden, aby zapomněl, co dal, a druhý, aby nikdy nezapomněl, že něco dostal.

Seneca

 

K radosti lidské duše patří chvíle, kdy se jí podaří otevřít ono pomyslné okno a umožní tak alespoň letmé setkání něčí štědrosti s naší vděčností.          K té nás vybízí už svatý Pavel v listu Kolosanům, v němž píše, že nic z toho, co máme, jsme nedostali pro své zásluhy, ale z Boží štědrosti.

 

z knížky O radostech lidské duše s Maxem Kašparů