Ráno mrzlo, i ve tmě byla dobře patrná jinovatka, ale jasná obloha slibovala pěkný podzimní den. Ve školce jsme vystřihovali listy z vlastnoručně obarvených papírů. Stříhal i Samuel, i když to dělá nerad. A světe div se, vystřihl to podle čáry.

Po svačině jsme si v kroužku na koberci povídali. Teda já ne - to děti učily Ťapku - našeho psího maňáska, jak se smrká do kapesníku a z čeho si uvařit při rýmě čaj. No sranda - zkuste kýchat jako pes a utírat maňáskovi nos.

Venku už naplno svítilo slunko a byl čas tak akorát, abysme se oblíkli na vycházku. A šli jsme. Ve stínu se ještě třpytila na trávě jinovatka a v kaližinách křupal led, ale jinak zářil slunečný den. Vydali jsme se po polňačce směrem k tuřanskému letišti. Cestou je pěkný výhled na pole, na letiště i na železnici. A že bylo na co koukat.

Nejdřív odvážel traktor balíky slámy, pak startovalo letadlo a letěl vrtulník. Mezi tím projel nákladní vlak a po něm dva osobáky - bezva příležitost vyzkoušet si na vagónech počítání do pěti. Pak letělo hejno ptáků a v zahradě se procházela vrána velká jak slepice. Stihli jsme to i na skluzavku a na průlezky a ještě jsme cestou objevili kukuřici ohlodanou od zajíců.

Tomi měl dobrou náladu, celou cestu si zpíval. Nikdo by do něšj neřekl, že ještě před třemi týdny dokázal v kuse prořvat celé dopoledne. Emilek s Lyduškou (to není překlep :) - jmenuje se Lýdie) se škádlili s Ondráškem, kdo se mě bude držet za ruku, a Honzík sbíral kukuřice dědečkovi pro králíky. V půl dvanácté jsme s Markétou vedly do školky dvacet vysmátých, provětraných a uťapaných dětí. Přišli jsme akorát k obědu.

Po jídle jsme děti uložily do postýlek. Seděla jsem u stolu a psala do třídnice, když ke mně přiběhla malá Nikolka. Chodí do školky sotva tři týdny a doteď jsme z ní nedostaly víc slov než "jo". Teď jsem od ní nečekaně uslyšela první slůvka a věty. Bez mého pobízení mi sama přiběhla něco povědět.

Tak jsem během jednoho dopoledne dostala odměnu za dva měsíce (nebo možná rok a dva měsíce) práce u Sluníček.