Nedávno si nás svolal pan farář na setkání biřmovanců a jejich kmotrů. Při té příležitosti měl promluvu, která vycházela z článku  "Co to znamená být svědkem v naší době"  od  německého  biskupa Joachima Wankeho. Zde je jeho sedm, myslím si, že prakticky využitelných podnětů.

 

 

Říci někomu: Patříš k nám

To, co dělá naši společnost často chladnou a nemilosrdnou, je, že se někteří lidé dostávají na její okraj. Nezaměstnaní, nenarození, psychicky nemocní, cizinci. Vysoce aktuální je signál, a to jakýmkoliv způsobem vyslaný: „Ty nejsi outsider, patříš k nám!“ Musíme být více církví, která nevylučuje, ale spojuje.

 

Naslouchám ti

Často vyjadřovaná prosba zní: „Udělej si pro mě někdy trochu času!“ Mnozí naříkají: „Jsem tak sám! Nikdo mi nenaslouchá!“ Uspěchaný život, ekonomický tlak na výkon nutí k co možná rychlému a úspornému jednání. Mít čas umět naslouchat: Milosrdný skutek – paradoxně právě v době technicky perfektní komunikace tak naléhavý jako nikdy předtím. Představuji si církev, která víc naslouchá, než mluví.

 

Mluvím o tobě dobře

Naštěstí existují stále lidé, kteří vidí na druhém člověku, na stavu věcí, na nějaké výzvě nejprve to pozitivní. Samozřejmě, musíme příležitostně vložit prst do ran, kritizovat, odporovat. Co však často chybí, je ocenění druhého, zásadní vstřícnost vůči němu a úcta k jeho osobě. Existují i sekulární mučedníci za humánnější svět. Dobře mluvit o lidech – nepatří to snad k tváři církve?

 

Půjdu s tebou na půl cesty

Mnoha lidem nepomůže jen dobrá rada. V dnešním komplikovaném světě je potřeba provázet kroky druhého tak dlouho, až má sílu jít dál sám. To platí také pro lidi, u nichž se projeví přání ptát se po Hospodinu. Potřebují průvodce, s nimiž mohou hovořit, kteří jim dají odpověď na jejich otázky a kteří s nimi půjdou část cesty víry. Mám na mysli církev, která jde trpělivě s hledajícími a slabými ve víře.

 

Rozdělím se s tebou

Ani v budoucnu nebude na zemi existovat dokonalá spravedlnost. I zítra bude třeba pomáhat těm, kdo si sami nejsou s to pomoci. Dělení peněz, darů a možností bude nutné i ve světě sebedokonalejší sociální péče. Jak říká lidová moudrost: „Sdílený žal je poloviční žal, sdílená radost je dvojí radost!“ Mám radost z církve, v níž to mohou lidé zažívat.

 

Navštívím tě

Vyhledat druhého doma je lepší než čekat, že ke mně přijde. Návštěva vytváří společenství. Zastihne druhého tam, kde se cítí jistý a silný. Návštěvní kultura v našich farnostech je vzácná. Církev nesmí čekat na ty, kteří u ní zaklepou. Musí se rozhlížet po lidech před svými dveřmi. Měla by také jít k těm, kteří k ní nenáležejí. I oni patří Hospodinu. To zaplaší církevní sebelítost a probudí pastorační fantazii.

 

Modlím se za tebe

Kdo se modlí za druhé, vidí je jinýma očima. Potkává se s nimi jinak. I nekřesťané jsou vděční, když se za ně modlíme. Místo ve městě, v obci, kde se pravidelně a zástupně zahrnují do přímluvných modliteb všichni obyvatelé, živí i zemřelí, je požehnáním. Právě tam, kde existuje napětí, kde jsou vztahy křehké, kde už se slovy nic nepořídí, je modlitba potřebná. Sv. Pavel o tom mluví často. Boží možnosti jsou větší, než si v naší bezradnosti a smutku myslíme. Spoléhá na ně ten, kdo se modlí. Lidé hledají církev, která za toto poselství ručí.