Aslan byl celý večer zamyšlený a bylo vidět, že mu něco dělá velké starosti. Také Zuzana toho večera nemohla usnout a převalovala se stále z boku na bok, až vedle sebe uslyšela dlouze vzdechnout Lucinku.

Zuzana: Taky nemůžeš spát?

Lucinka: Ne. Já myslela, že ty spíš. Ty, Zuzko, mám takovej divnej pocit. Něco je s Aslanem. Buď se mu stane něco strašnýho, nebo se něco strašnýho chystá udělat.

Zuzana: Tak víš co, pojď ven. Podíváme se po něm.

Na opačném konci tábora, tam, kde začínaly první stromy, uviděly Aslana. Šel pryč, do lesa. Bez jediného slova se vydaly za ním. Nebyl to Aslan, jak ho znaly. Šel sklesle, unaveně.

Pak se najednou Aslan zastavil, ohlédl a oslovil je: Proč jdete za mnou, děti moje?

Zuzana: Nemohly jsme usnout. Nemohly bysme jít s tebou – ať jdeš, kam chceš?

Aslan: Budu rád, když nebudu muset jít sám. Ale slibte mi, že zůstanete, kde vám přikážu, a dál mne necháte jít o samotě.

Obě děvčata mu to slíbila a společně s ním putovala až na úpatí kopce, na němž stál Kamenný stůl. Vystoupili nahoru až tam, kde stromy a křoví začaly řídnout. U posledního stromu se Aslan zastavil a pravil: Tak, děti moje, tady už musíte zůstat. Dobře se schovejte a neukazujte se, ať se stane cokoli. Sbohem.

 

 


Zuzana i Lucinka se rozplakaly, aniž by věděly proč, a na rozloučenou Aslana objímaly. Pak se Aslan otočil a kráčel dál na planinu. Dívky se skrčily do křoví a dívaly se za ním. A viděly všechno, co se dál stalo.

Kolem Kamenného stolu se shromáždil veliký dav. Byli to všichni věrní Bílé čarodějnice. V jejich středu stála ona sama. Když příšery spatřily, kdo přichází, strnuly hrůzou. Ba i čarodějnice v první chvíli dostala strach. Pak se však divoce rozesmála: Už je tu, ten blázen! Svažte ho pořádně!

Aslan, přestože by mávnutím jediné své tlapy rozdrtil všechny své nepřátele, nechal se od nich potupně svázat, ba dokonce i ostříhat hřívu. Svázaného jej pak s vypětím všech sil dovlekli až na Kamenný stůl a cestou ho častovali těmi nejhoršími úsměšky a nadávkami. Zuzaně i Lucince, které to všechno z povzdálí sledovaly, tekly slzy proudem, a to ještě netušily, co přijde za chvíli.

Dav se ztišil a k Aslanovi přistoupila čarodějnice s nabroušeným kamenným nožem: Tak co, kdo vyhrál? Snad si, i ty blázne, nemyslíš, žes tímhle zachránil toho lidského zrádce! Teď tě zabiju místo něj, jak jsme se domluvili, a tím se naplní Světovládná magie. Ale co mi zabrání ho zabít, až ty tu nebudeš? Kdo mi ho potom vyrve z rukou? Darovals mi na věky celou Narnii, svůj život jsi ztratil a jeho nezachránil! To je moje útěcha umírajícímu. A teď zhyň!

 


Děti neviděly, kdy dopadla rána. Nemohly snést ten pohled a zakryly si oči. Po chvíli, to se ještě uplakané krčily v křoví, zaslechly čarodějnici znovu: A teď za mnou! Do boje! Teď už s tou lidskou pakáží skoncujem co nevidět!

Celá horda netvorů se spolu s čarodějnicí dala na pochod. Jakmile les znovu ztichl, dívky vyšly na planinu, poklekly vedle Aslana do mokré trávy, hladily jeho mrtvé tělo a plakaly a plakaly.

Lucinka se Zuzanou zůstaly vzhůru u Aslana po celou noc a plakaly až do poslední slzy. Najednou Lucinka postřehla, že se nebe na východě vyjasňuje a že se u jejích nohou něco hýbe. Pak uviděla, jak něco šplhá vzhůru po Aslanově těle.

Zuzana se otřásla: Fuj, myši! Podívej, jak po něm lezou!

Lucinka: Počkej! Nevidíš, co dělají? Ony snad žerou ty provazy. Asi jsou to hodný myši. Chudinky, nevědí, že je mrtvej. Myslejí, že mu pomůžou, když ho rozvážou.

Konečně všechny provazy jeden po druhém povolily a myši zase zmizely v trávě. Dole v lese se ozval pták a za chviličku se po dlouhých hodinách ticha rozezpíval celý les. Nebyla už noc, nýbrž časně ráno. Obzor začínal zlátnout a nad mořem se ukázal první malý kousek slunce. Tu se za nimi ozval hromový rachot. Lucinka se chytla Zuzany za ruku a vykřikla: Co to bylo? Něco se děje Aslanovi. Pojď honem!

Kamenný stůl byl obrovskou trhlinou rozštěpen na dva kusy – a Aslan zmizel.

Lucinka vzlykala: Proč, proč? Aspoň teď už ho mohli nechat na pokoji.

Zuzana vykřikla: Kdo to udělal? Co se to děje? Další kouzlo?

Za jejich zády se ozval milý známý hlas: Ano!

Děvčata se prudce otočila a spatřila, jak ve slunečním světle stojí se zářící novou nádhernou hřívou – Aslan sám.

 

 

Lucinka: Aslane! Ty už nejsi mrtvej!

Aslan: Už ne! Vypadám snad na to?

Lucinka: Ty jsi živej! Živej! Ach Aslane! A v zápětí se mu vrhly obě dvě kolem krku, div ho neumačkaly.

Zuzana se po chvíli zeptala: Ale co to znamená?

Aslan: To znamená, že čarodějnice sice zná Světovládnou magii, ale existuje ještě jiná magie, starší a mocnější. Ta praví, že je-li místo zrádce usmrcena nevinná oběť, která se nabídne dobrovolně, zlomí se Kamenný stůl a sama smrt se zvrátí. A teď… děti moje, máme před sebou dlouhou cestu. Vylezte si mi na hřbet.

Zuzana se posadila první a pevně se chytila Aslanovy hřívy. Lucinka si sedla dozadu a pevně se chytla Zuzany. Lev povstal a vzápětí vyrazil prudce vpřed a zmizel v hustém lese. Tahle jízda byla asi to nejkrásnější, co je v Narnii potkalo.

Aslan si elegantně nachází cestu mezi stromy, přeskakuje trní, křoví a menší řeky, brodí přes ty větší, plave přes ty veliké. Celá Narnie je rozkvetlá jarem, svahy jsou plné vřesu, vodopády hřmí, divoká údolí jsou plná záplavy modrých kvítí...