Nějak mám poslední dobou moc práce a málo pohybu na čerstvém vzduchu. Už je zima na toulky na kole, při kterých se tak dobře pročistí hlava a tak krásně přemýšlí. A taky mi chybí moje Sluníčka, moji školkáčci a jejich nakažlivá radost z obyčejných maličkostí - z čerstvě napadaných kaštanů, z kalužin po dešti, ze záplavy pestrobarevného listí, z traktoru, co nakládá na poli balíky slámy, nebo ze žlutého balónu na obloze.

Tak dost! Když to zvládnou malí školkáčci, musím to zvládnout taky. Jedno potěšení denně! I kdyby to měl být "jen" nádherný východ slunce, pohled na rozkvetlou zahrádku při vycházce se psem nebo večer vana plná horké vody s voňavou pěnou, teplý čaj a knížka před spaním.

Abych se zase uměla radovat z obyčejných věcí a nebála se na něco těšit, z obav, že se to pokazí. Možná mě budou mít v kabinetu za blázna - doma už si na to zvykli, že jsem a snad i zůstanu tak trochu malé/velké dítě.

Ale jedno potěšení denně? To za to stojí!

 

P.S.: O Jednom potěšení týdně píše Hanka Pinknerová. Možná si tou knížkou ještě udělám radost. Ale na mě je jedno potěšení týdně málo. Já si  zkusím nějaké malé najít každý den... Držte mi palce...