Muži jsou do přátelství mnohem méně nároční. Žena chce, aby její přátelé byli dokonalí. To jsou slova Betty MacDonaldové z pětkrát přečtené a stále znova s chutí otvírané knížky Vejce a já. Berte je s velkou nadsázkou. Přesto - jak to s tím kamarádstvím tedy je?

 

Muži jsou do přátelství mnohem méně nároční. Žena chce, aby její přátelé byli dokonalí. Utváří si představu, obvykle dost podobnou sobě samé, položí přítelkyni do téhle formičky a trápí se a přežvykuje každý malý nedostatek, který není v souladu s obrazem, jejž si vytvořila. S něčím, co nedosahuje devadesátiprocentní shody, se vůbec nezabývá a těch devadesát procent bere, jenom pokud se zbývajících deset slibně utváří, takže se dá počítat, že v krátké době uzraje v úplnou totožnost.

Přátelé, jejichž nedostatky bijí do očí nebo jsou nenapravitelné, odkládá jako špatně padnoucí šaty, i kdyby to mělo znamenat, že nebude mít vůbec žádné přátele, protože je bez přátel zřejmě šťastnější než s nějakou nedokonalou bytostí, jíž by byla nucena činit ústupky.

 

 

 

Mužský má kamaráda. Tečka. A s tímhle kamarádem se kamarádí proto, že oba chodí střílet kachny. Skutečnost, že se aslovní zásoba přítele sestává výhradně z jednoslabičných výrazů, že se myje zřídkakdy, že žvýká tabák a neustále si odplivuje, většinu času je úplně opilý a ženské nemůže ani vidět - to všechno nemůže na přátelství mít vůbec žádný vliv.

Jestliže si muž těchto nepatrných trhlinek na přítelově dokonalosti vůbec všimne, všimne si jich velice zběžně, asi tak, jako zaznamená jeho výšku, barvu očí, šířku ramen - a vřelé přátelství přetrvá ve své vroucnosti mnoho a mnoho let.