Loni v létě jsem si docela vážně pohrávala s myšlenkou zúčastnit se SDM v Riu. Pádný důvod, který mě ale udržel doma při zemi, byl náš tábor a třicet dětí a asi deset dospěláků, kteří se na něj těší možná ještě víc než ty děti.

 

DCŽM Mamre v Osové Bítýšce se na týden proměnilo v královský hrad, kde strašila bílá paní, a na zahradě u ovcí i v lese za rybníkem soupeřila o královninu korunu města čtyř rodů. Nechyběl u toho ani královnin šašek, dvorní dáma, velitel hradní stáže, královský trubač, mistr popravčí nebo babka kořenářka. Poslechněte si náš královský příběh z jejich pohledu...

   

           

     

To jsem ráda, že si mě konečně někdo nasadil na hlavu. Celou cestu se na mne v batohu tlačily ponožky a z druhé strany mě tísnil plecháček.

To je dost, že už jsem venku na čerstvém vzduchu. A toho povyku kolem – samé děti! Na hlavu si mě posadil nějaký šašek. Prý královnin. To je asi ta krásná smutná paní, co držela v ruce ty velké klíče.

Říkala dětem: „Dost bylo válčení o trůn… Zde předávám každému z vás klíče a městská práva k jednomu z našich královských měst. A kdo své město nejvíc zvelebí, tomu se jednou, nevrátí-li se král, otevře cesta sem – na trůn a na královský hrad.“

Tak nevím, jestli nebudeme mít nového krále...

Pak jsem měla co dělat, abych se nenamočila do barvy. Děti si malovaly erby a vymýšlely rytířská jména. To už zavoněla z jídelny večeře.

Když se setměla obloha, objevila se bílá paní a na louce v trávě se zablyštila spousta stříbra. To byla krása! Ještěže mě vzal šašek s sebou. Aspoň mu nebyla zima na uši. Ale teď už se mi chce hroozně spát…

Čapka královského šaška

 

       

 

Ráno nás, ještě čistě vyleštěné, vzal velitel hradní stráže na mši do kostela. Pod podrážkami příjemně chladila kamenná dlažba. Před polednem se kolem nás mihl cíp mnichovy tmavé kutny, když jsme spolu s dětmi v jeho poustevně získávaly svatý ostatek pro stavbu katedrály.

Odpoledne nás obalil prach sluncem rozpálené polní cesty. Zchladily nás až kapky vody v potoce – to děti rýžovaly zlato. A pak už jsme pod podrážkami ucítily pichlavé jehličí. I přes odér velitelovy nohy k nám pronikla sytá vůně letního lesa.

Zmoženy celým dnem, koupeme se ve večerní rose. To už velitel kráčí po nástupu vyzout nás a uložit se k zaslouženému odpočinku.

Škorně velitele hradní stráže  

 

 

           

 

Skoro všichni už šli spát, jenom já musím být ještě vzhůru. A pořád mě někdo hlídá. Prý aby mě neukradli…           O půlnoci se zjevila bílá paní a měla černé rukavičky. Kdo ví, co nám to přinese…

Konečně všichni usnuli – lapkové i děti, tak si můžu taky chvíli zdřímnout. Ráno mi pročechral zelené šaty čerstvý vítr a za chvíli se kolem přehnala povodeň dětí na zahradu. Moje družina si mě nosí pořád s sebou. Však taky získali do měšce další zlatku, že mě v noci uhlídali před lupiči.

Jen do lesa mě odpoledne nevzali. Naštěstí. Prý tam byl nejdřív hladomor a pak dokonce i epidemie. Ale všichni to ve zdraví přežili, jak jsem viděla, když se veselí a uběhaní vraceli k večeři. Teď jen musím dávat pozor, aby mou žerď nepřiložili do táboráku. Na nástupu už mě pak vystřídá má modrá sestra.

Zástava města Mormont 

 

           

 

Od brzkého rána bylo u mě rušno. Nejdřív všichni chvátali na rozcvičku, pak zase zpět do kaple a na snídani. Po nástupu jsem se teprve nezastavila – pořád otvírat a zavírat – to děti na zahradě sbíraly ovoce a zeleninu a nosily je do sýpek. Pak umíchaly těsto na placky. Za chvíli už kolem mě nesly do kuchyně ochutnat tu ohněm vonící dobrotu.

Trochu oddechu jsem měla až odpoledne, když všichni odešli na louku cejchovat koně. O to rušnější byl večer – v podhradí se konal královský jarmark. Přišla dokonce i královna s šaškem a dvorní dámou, ale nejvíc práce měl kat. Na pranýři se ocitli všichni zapomnětlivci s poztrácenými věcmi. Ti nejhorší neunikli popravčímu meči.

Po setmění se přese mne do hradu vloupali lupiči, ale stráže je včas zahnaly a uchránily zástavu. Když se po nádvoří procházela bílá paní, vládl konečně i u mne noční klid a mír.

Branka do podhradí

 

           

 

Konečně pořádná práce pro mé ostří. Sekat hlavy a ruce zapomnětlivcům, to nic není. Ale pasovat rytíře, to je pravá čest pro královský meč.

Když mou čepel ozářily paprsky poledního slunce, na Svaté hoře se konala mše svatá. Po ní získala říše 15 nových rytířů. Jejich udatnost i statečnost panošů pak prověřila také cesta za pokladem. Všichni obstáli a mohli se radovat z nalezených klenotů...

Královský meč

 

                   

 

Spánek v zadní kapse torny mi moc nesvědčí. Ráno jsem pak celý splasklý a pomačkaný. Ještě že mě na nástupu nakrmili pořádně zlatem. Zlaťák za noční hlídku a další se posypou za uhašení požáru a nalezení studny.

Mince cinkají, když se purkrabí rozběhne přes nádvoří - spěchá k obědu. Radši mě strčil do kapsy, ale už mi tu začíná být docela těsno. Mohl by si mě raději připnout k opasku. To bych měl lepší výhled na rytířské klání. Na nádvoří už praští dřevce, drnčí kuše a řehtají koně. A co teprve večer - až v síni zazní hudba a rytíři a krásné dámy zatančí.

Co se dá dělat, purkrabí se o mne bojí a nevytáhne mě na světlo. Jen když platí - a to on velice nerad - nebo když shrabuje peníze. Aspoň ty trubadúrské verše u ohně mi neunikly. Pak už mě purkrabí na noc zase ukryl až na samé dno torny. Co kdyby se zase do hradu pokusili vloupat lupiči...

Měšec purkrabího

 

               

 

Tísním se tu ráno v jídelně mezi plecháčky obyčejných panošů, a to patřím královskému trubači. Dobře, že mě po svačině vzali na nádvoří. Aspoň mám přehled, jak to vypadá s obléháním hradu. Za úsvitu na říši zaútočili Tataři.

Po obědě jsem se při mytí málem potloukl s korbelem velitele hradní stráže - takový vysoký, namyšlený - chová se, jako by byl přinejmenším královská číše. Odpoledne si mě můj pán vzal zase na nádvoří. Bitva zuří všude kolem. Střílí se na koš, vrhají kostky... Který z rodů porazí tatarského chána? Starkové, Mormontové, Baratheoni nebo Lannisteři?

Korbel hradního trubače