"Koho pozvu?" napadlo mě. Za měsíc oslavím narozeniny a přemýšlela jsem, jak to provedu....

Vzala jsem si sešitek a začala zapisovat jména těch, které chci určitě pozvat. Tahle inventura mých přátel mi připadala opravdu zajímavá. Před pár lety bych si něco takového nedovolila. Myslela jsem si tehdy, že musím kamarádit s každým, kdo o to projeví zájem. Bývala bych se cítila obviněná, že nepozvu všechny, a bála bych se, že se na mne někdo z nepozvaných rozhněvá a už mne nebude mít rád. Pozvat někoho bez dětí bych si taky netroufla. To bych přece vypadala, jako že snad mám nějaké výhrady k jejich vychování, a to přece nemohu mít.

Pak jsem ale dostatečně vydeptaná zjistila, že nemusím kamarádit s každým. Že klidně mohu mít své výhrady a občas je šetrně sdělovat. Jak osvobozující zjištění to bylo. Můj byt nemusí být kdykoli otevřený komukoli, mohu mít své soukromí, kam nepozvu třeba vůbec nikoho nebo nanejvýš pár nejbližších. A ty si mohu sama vybrat.

Objevila jsem totiž, že se nikdy nezavděčím všem, nikdy mě všichni nebudou mít rádi, a hlavně, že o to ani nestojím. Nepotřebuji se všem zavděčovat. Z lidských sympatií nemohu načerpat životní sílu, kterou potřebuji. Když se člověk zaměří na správný zdroj, spousta věcí se tím zjednoduší.

Oddechla jsem si s úlevou a objevila jsem další téma, o němž by bylo zábavné uvažovat: Jak bych asi dopadla já, kdyby někdo z mých přátel plánoval oslavu narozenin a přemýšlel, koho pozvat...

 

 

 

O pár stránek jinde jsem v knížce Hanky Pinknerové objevila ještě důležitější poselství.

 

Kdo Tě má rád, bude Ti vždycky přát to nejlepší. Bude Tě povzbuzovat, neuvěří o Tobě ničemu špatnému a vždycky za Tebou bude stát. Podle toho to poznáš.

Naopak ten, kdo Tě vždycky sráží, nikdy nepochválí, většinou si o Tobě myslí to horší a Tvoje úspěchy považuje za náhody, tak ten Tě asi rád nemá. Milující člověk se totiž takhle nechová.

 

 

Oba úryvky jsou z knížky Hany Pinknerové Schválně jsem zaspala.