Když jsem se před deseti měsíci na konci prázdnin vracela do školy, počítala jsem, že mě čeká nabitý školní rok. Ale že bude až tak "vyšperkovaný", to mě ani ve snu nenapadlo.

 

První překvápko mě čekalo hned v kabinetě. Kolega se stěhoval do zástupcovny a místo jiné kolegyně přišla milá, ještě ani nedostudovaná slečna učitelka Pavlína. Konečně po dvou letech nebudu v kabinetě benjamínek :) Trochu jsem se jí ujala - to jsem ještě ani neměla tušení, jak velkou roli sehraje v mém letošním školním příběhu.

Ta hlavní "novinka" ale teprve měla přijít. K nabitému rozvrhu se čtyřmi hodinami dějepisného semináře navíc mi od listopadu přibude i třídnictví u třeťáků. Kolegyně angličtinářka odchází na mateřskou a já jsem snad jediná, kdo v její třídě učí a ještě nemá svoji vlastní třídu.

Nadšením jsem příliš nehořela. Loni jsem se ještě vykroutila z třídnictví u prváků, že mám dost práce s disertací... A letos odříkaného chleba největší krajíc. Navíc jsem nekupovala "zajíce v pytli" - s onou třídou už se dva roky známe. Jsou bystří, ale jinak děsní lajdáci. A jak jsem časem zjistila, coby adoptivní "matka třídní", tak navíc drží školní rekord v počtu pozdních příchodů. Zatím vede jeden nejmenovaný student se 17 zápisy za pololetí. Ale jak se mi nedávno svěřoval, začal na sobě pracovat a za druhé pololetí už jich má "jenom devět" :)

Tak se započal můj vleklý zápas s omluvenkami a s třídní knihou. I v té třídnické byrokracii se ovšem najdou úsměvné okamžiky. Psala se už půlka června, když mi jedna slečna rozpačitě předávala omluvenku s důvodem absence: "Zaspala, za trest vařila a uklízela." To překonalo i pověstnou omluvenku, kterou prý jistý strudent přinesl panu řediteli do hodiny matematiky: "Chytal uprchlého křečka."

Díky dějepisnému semináři mi každý měsíc zpestřovala rozvrh nějaká zajímavá exkurze. V rámci paleografie jsme na vlastní oči viděli v archivu starých tisků nádherné prvotisky a originál rukopisu Jana Amose Komenského. Při numismatice jsme si  mohli osahat výrobu v mincmistrovském sklepě v brněnském podzemí. Ve spolupráci se seminářem společenských věd jsme byli na košer obědě, pak v mikve a nakonec v synagoze - jen pár dnů před tím, než ji kvůli rekonstrukci na dva roky uzavřeli pro veřejnost. A protože jsme seminář téměř stoprocentně dívčí, před Vánocemi jsme si udělaly radost výstavou jablonecké bižu a jejími módními trendy za poslední dvě staletí.

 

 

Pak nás oslovili ze slavkovského zámku s literární a výtvarnou napoleonskou soutěží a nabídli nám mimořádnou prohlídku zámku. Protože slavkovský děkan pochází z naší farnosti, podařilo se domluvit taky prohlídku místního empírového  kostela a do třetice všeho dobrého speciálně jen pro nás otevřel pan správce ze židovské obce jinak nepřístupnou slavkovskou synagogu. Zima byla jak v ruským filmu, ale exkurze stála za to.

S přicházejícím jarem jsme v rámci dějin umění začali poznávat Brno při tematických vycházkách: Brno gotické, renesanční, barokní... a díky ochotě a vstřícnosti mnoha lidí jsme mohli obdovovat dvojitou šroubovici schodiště u sv. Jakuba, nádherné fresky v křížové chodbě u minoritů nebo monumentální barokní výzdobu v jezuitském kostele.

Nejsme církevní gymnázium, takže mnozí studenti znali kostel do té doby jen z venku, nebo z vánočního vystoupení školného sboru v Červeném kostele.

 

 

Idylu exkurzí a maraton za splněním tematického plánu mi po Velikonocích utnul nečekaně pan ředitel. V září se vrací z mateřské dovolené moje předchůdkyně, která mi ještě před Vánocemi tvrdila: "Buď v klidu, chtěli bychom druhé dítě." Zřejmě se nezdařilo. Zatrnulo mi - jsem třídní u třeťáků a navíc mi budou příští rok maturovat z dějepisu čtyři další třídy, které si od prváku pěstuji. A do háje!

 Právě teď přichází na scénu ona nová kolegyně Pavlína a ještě další kolegové. Udělali na mě "charitativní sbírku" hodin, které mají nad úvazek, a pan zástupce díky tomu mohl pro mě seskládat speciální menší úvazek, abych si ty svoje lajdáky - třeťáky mohla dovést k maturitě. Nakonec mi to nechtěné třídnictví a solidarita kolegů zachránily místo v práci na další školní rok.

Jak se o maturitách "nadřel" Duch svatý i všichni andělé strážní a jak jsme nečekaně postoupili se školním časopisem do celostátního kola, si nechám na jindy. "Za odměnu" po té maturitní dřině jsem dostala týden na kolech a na vodě v jižních Čechách - prostě sportovní kurz se třeťáky. Červená Lhota, Třeboń, Soběslav, jihočeské selské baroko... ani se nám nechtělo vracet do toho shonu při uzavírání známek.

 Klasifikace uzavřena! Abychom završili i brněnské vycházky dějepisného semináře, jdeme do vily Tugendhat. Už jen výhled z terasy na panorama města stojí za to vstupné. A tisíckrát prohlédnuté fotografie v knížkách nebo prezentace nikdy neukážou v plné kráse tu čistotu a harmonii skla, kovu a přírodních materiálů ve vile.

Vysvědčení rozdáno. Odcházím ze školy s náručí kytek. Totálně vyčerpaná, ale s pocitem dobře vykonané práce.
Te Deum laudamus za všechny ty okamžiky, kdy šlo do tuhého, i za všechna ta nečekaná a radostná překvapení.

Te Deum laudamus za uplynulý školní rok.