Se smíšenými pocity pozoruji, jak si někteří studenti z mé třídy nepokrytě čtou pod lavicí. Tedy oni už se s tím nijak netají a klidně si knihu položí přímo na desku stolu.

 

 

Na jednu stranu mě dopaluje, že si nedělají zápisky a leckdy ani vůbec nedávají pozor, a pak se učí z toho, o co se s nimi rozdělí svědomitější spolužáci.

 

 

Z druhé strany si říkám, vlastně bych měla být ráda, že vůbec čtou - a nehrají místo toho hry nebo nechatují na facebooku. I když to se občas stává i těm nejvzornějším studentkám.

 

 

Premiantka pilně píše na notebooku a já alespoň na chvíli propadám iluzi, že je to zápis z mého výkladu ke Hrabalovi. Rozzářené oči a trochu nepřítomný úsměv mě za okamžik vyvedou z omylu. Asi jí právě napsal něco milého... Ten zasněný úsměv zřejmě nepatřil strýčkovi Pepinovi ani Postřižinám.

V takové chvíli je nejlepší přerušit výklad a pustit se do četby a rozboru ukázky nebo rozpoutat diskusi nad autorem, či nad konkrétní knihou. Tady se naplno projeví výhoda "sečtělé" třídy, v níž většina studentů má na věc vlastní názor. Občas sami jeden druhého "potopí", když ten druhý právě nedával pozor a začetl se do "své" knížky.

 

Ale i tyto zločiny jsou rázem prominuty, když se ve čtenářském deníku onoho lajdáka v kolonce "můj vlastní názor na dílo" dočtu něco ve stylu:
"V některých místech mi dokonce běhal mráz po zádech a nebyl jsem s to odtrhnout od ní zrak, ať už jsem ji četl v tramvaji, u oběda, nebo v hodině matematiky..."

 

Kolega matikář je na tom tedy o poznání hůř. U mě v češtině vlastně vášniví čtenáři pilně studují, i když si čtou pod lavicí.