Včera mě fakt dostali. Od minulého čtvrtka, kdy se uzavíraly známky a absence, jsem jich ve škole neviděla pohromadě víc jak dvanáct.

Když jsem vešla do třídy s posledním předmaturitním vysvědčením, které se obvykle moc neřeší, zůstala jsem koukat. Místnost byla PLNÁ. Až na dva opozdilce (ano, nepletete se, mezi nimi držitel školního rekordu v počtu pozdních příchodů) sedělo na svých místech vzorně osmadvacet studentů.

Ještě v pondělí si ze mě dělali legraci, že od každého z nich dostanu pampelišku a navrch od celé třídy věneček se stuhou "Vzpomínáme".
Ze školy jsem odcházela s náručí žlutých a oranžových gerber, tulipánů a lilií. Zase mě dostali...

 

Dnes ráno 5:11. Normálně touhle dobou mívám ještě půlnoc. Dneska mě svítání vytáhlo z postele. A nebo taky poslední zvonění.

6:01 odjíždím vlakem. Nádherný východ slunce a všechno je čerstvé, umyté včerejším deštěm. Ale na trávu padla málem i jinovatka.

Krátce po půl sedmé vcházím do školy. Takhle časně jsem tu snad ještě nebyla. Otvírám dveře do třídy. Místo ospalého zívání slyším lamentaci: "Jak tohle ty ženský můžou nosit každý den..." To se jeden z mých studentů zkouší nasoukat do růžových silonek.

Ukazuji mu, že nejdřív musí punčochu pořádně srolovat, než si ji začne nazouvat. Student pohotově glosuje, že se ode mě konečně naučil něco praktického do života. 

Z brněnských sekáčů zmizely všechny hebké a huňaté růžové oblečky. Ještě si navléknou růžová křidélka a nasadí na čelo roh.  Ano, pro dnešek se stávám šťastým chovatelem stáda jednorožců.

Kolega Cupal je na tom podobně - jeho třída se změnila v klauny, tygry, lvy a opice. Na jeho počest se dokonce jeho třídní cirkus jmenuje CUPÍTO.

Kolem sedmé už školou poletují duhové bubliny a otužilejší jedinci vyráží před školu obírat přicházející mladší studenty o drobné. Však oni to příští rok zase splatí na ještě mladších.

9:15 hlasité klepání na dveře kabinetu. To se moje stádo přišlo rozloučit za kolegyní. Místo řevu, pískání a troubení hrají a zpívají písničku.

 

 

10:55 I přes rámus na chodbě se pokouším u třeťáků mluvit o meziválečné české literatuře. Není mi dopřáno. Dveře se otevírají a do třídy vchází stádo růžových jednorožců. S písničkou a s úkolem pro mě. Zkuste si poslepu, s očima zavázanýma růžovou šálou, nakreslit na tabuli růžovou křídou růžového jednorožce. Vypadá to spíš na abstraktní nebo kubistickou malbu.

Zřejmě jsem obstála a tak dostávám ještě jako bonus na čelo růžovou rtěnkou obrázek hádejte čeho? Ano, správně, růžového jednorožce. Jak později zjistím před zrcadlem v kabinetě, Míra to vzal důkladně a růžovou rtěnku mám až ve vlasech.

Ještě si mě na chvíli unesou na chodbu, tohle loučení není určeno pro oči cizího publika. Po návratu do třídy těžko hledám nit přerušeného výkladu. Postupně nás během hodiny navštíví ještě i LEGO, policie stíhající zločince a zmíněný cirkus CUPÍTO. Ne, dnes téma hodiny opravdu nedokončíme...

Cestou do kabinetu zdvořile odmítám od jednoho upíra nabídku k sňatku. Naopak překvapím "evangelického pastora", když přijmu nabídku pohovořit si s ním na téma Ježíš Kristus. Nakonec rozhovor odročíme až k maturitě.

12:05 Než se to moje stádo rozběhne do města, ještě uděláme aspoň společnou fotku. Dneska je ještě dovoleno řádit a blbnout. Od příštího týdne mají po srandě, začnou nám maturitní písemky.

 

 

12:35 třída je uvedena do původního stavu, růžové stádo mizí ve víru velkoměsta. Podle svědectví očitých svědků se ještě kolem čtvrté hodiny odpoledne daly zahlédnout v cetru města růžové hřívy jednorožců.

Smývám ze sebe nánosy růžové rtěnky a vycházím z bizarní školní džungle.