Na úvod musím předeslat, že už od nepaměti máme v zahradě pod skalkou do země zapuštěnou nádrž na dešťovou vodu. Je malá, ale hluboká - kdo tam spadne, vlastními silami se ven nevyškrábe. Tedy pokud jde o různé čtyřnožce. Pro tyto případy plavou na hladině dva polystyrenové plováky, protože kdo má pořád vynášet ty utopené hlodavce a obojživelníky.

Už tři týdny jsem měla na dnešní odpoledne domluvenou konzultaci u mé školitelky. Před odchodem z domu ještě rychle v zahradě venčím Ronyho. Ale pes se loudá a okolkuje kolem skruže. "Rony, nelez tam, nebo tam žbluňkneš. A už pojď domů," naháním ho, ale úplně marně. Něco poutá jeho pozornost víc než já.

Jdu za ním a koukám dolů, co to tam má. Ejhle, žába! Sedí na polystyrenu a nehýbá se. Živá, nebo zmrzlá?

 

 

Pomocí hrábí a motyčky vytahuju z třičtvrtě metrové hloubky polystyren na trávník. Opatrně, ať toho pasažéra nevyklopím. Povedlo se! Žába je na suchu. Teď ještě skokana přimět, aby přes půl zahrady odskákal k sousedům do jezírka. Jinak ho večer můžeme lovit ze skruže znova.

Lopatkou nabírám zázračně obživlou žábu do truhlíku. Do ruky si ji vzít netroufám. Co kdyby mě kousla :) (Kdo mě zná, možná už slyšel historku o hlazení prasete babiččinou rukou. Ale nebudu zbytečně odbočovat...)

Žába je bezpečně za plotem - po jednom odchytu v jahodišti a dalších dvou na trávníku. Koukám, kolik je hodin. A doprčic, ta konzultace! Musím se rychle převlíct z tepláků a chvátám na trolejbus. V duchu se slyším omlouvat školitelce: "Promiňte, že jdu pozdě, lovila jsem ze skruže žábu." To by snad trumflo i pověstnou omluvenku, kterou prý přinesl student našemu řediteli: "Chytal uprchlého křečka."

Dobře to dopadlo, při vstupu do pracovny mám asi jen pětiminutové zpoždění. Omlouvám se, ale historku o žábě raději zamlčím. Tak ji na mě taky nikde neříkejte...