Minulý týden jsem v Krakově docela zblízka a na vlastní kůži pocítila, jak rychle a důkladně funguje modlitba.

Provázela jsem celý týden vozíčkářku Marušku. Bydlely jsme ve stacionáři kousek od Mogily - stačilo přeběhnout přes malý parčík. Protože jsme z redakce odcházely často až pozdě večer, raději nás skoro vždycky někdo doprovázel. Jen v deštivém úterním večeru nějak neměl kdo.

Zajely jsme do liduprázdného parčíku a v tu chvíli jsem radši poslala střelnou modlitbu k andělům strážným. My dvě trdla jsme totiž i s vozíkem zajely na cestičce do pořádného bláta.

Kde se vzal, tu se vzal, do dvou minut byl u nás Toflík se Snovačem. Vyprostili nás z toho proklatého bahna, dovezli Marušku až před stacionář a ještě mi pomohli očistit vozík z toho nejhoršího blátivého nadělení.

 

Je pátek dopoledne a já bych co nejrychleji potřebovala sehnat pár šikovných rukou, co nám pomůžou poskládat Krakowiny. Schovávám se před sluncem v podloubí mogilského kláštera, rozhlížím se, ale jak naschvál nemůžu najít nikoho známého. Prosím o radu Ducha svatého.

Do půl minuty vidím, jak se na koberci u Samaritána usazuje skupinka povědomých tváří. Ptám se, jestli by neměli čtvrt hodinky na dobrý skutek. Hned se zvedají a k mému údivu přiznávají, že se skládáním časopisu u nás byli pomáhat už předchozí tři dny - takže přesně ví, co a jak.

 

Do třetice - cestou na vigilii se s Maruškou a s Lukášem už skoro dvě hodiny posouváme metr po metru úsekem, co by se dal ujít za dvacet minut. Napadne mě, co kdybychom v tom davu dali růženec.

Sotva se domodlíme poslední Zdrávas, Maruška se ozve, že nutně potřebuje na záchod. Toi-toiky ovšem stojí kdesi v dáli za tou masou lidí. Zkoušíme se tam dostat. Jeden Brazilec pochopil situaci a razí nám cestu. Do pěti minut jsme z davu venku. Jen Lukáš se tam ještě statečně vrací, aby pro nás opatřil jídlo.

Rozkládám Marušce karimatku, aby si chvilku odpočinula, a vyčerpaně si sedám vedle ní. Neuplyne ani čtvrthodinka a Lukáš je zpátky i s modrými balíčky.

Když andělé strážní "fungují" do dvou minut, Duch svatý do půl minuty, už mě snad ani nevyvádí z míry síla růžence. V tu chvíli ovšem ani zdaleka netuším, jaké překvapení mě ten den ještě čeká.

 

Když jsem se v neděli po příjezdu do Krakova zdravila s otcem Vláďou a na otázku, co je u mě nového, přiznala, že asi nic (myšleno od našeho posledního setkání před dvěma lety na CSA v Třešti), doporučil mi modlitbu u sv. Kříže v mogilské bazilice. Ani v nejbujnějších snech by mě nenapadlo, že vůbec a jak rychle to bude fungovat :))

Jestli čekáte pointu s vysvětlením, tentokrát čekáte marně. Možná někdy příště, až se trochu rozkoukám a vzpamatuju z toho největšího krakovského překvapení :))