Když jsem před pár lety učila v mateřské školce, od zkušenější kolegyně Věrky jsem pochytila spoustu užitečných návyků, které se v "dospělém světě" moc nenosí. Jeden z nich by se dal shrnout do věty:

Dívej se kolem sebe a všímej si maličkostí, raduj se z nich.

A tak jsme se se školkáčky na podzim brodili v pestrobarevném listí, těšili se z prvních sněhových vloček a pozorovali sýkorky na krmítku. Koncem zimy jsme objevovali sněženky rašící z polozmrzlé hlíny, z jara kosy, jak se tahají o žížalu, v létě kombajny na poli a každý čtvrtek popeláře v plné práci. V adventu jsme pekli perníčky a místo sladkostí chroupali ořechy a křížaly. A na jaře čekali, až vyraší v květináčku osení.

Všechno má svůj čas.

 

 

Letos mám zase s kým pozorovat tuhle všechnu krásu kolem. Zpomalit, nespěchat. Na běžkách zahlédnout stádo srnek a cestou na vlak slyšet ťukat strakapouda. Na okně za závěsem sledovat čmeláka jak stínové divadlo. Při snídani koukat na východ slunce. Po dešti si ťápnout do pořádné kalužiny.

Zase se radovat z maličkostí.

Nechtít v zimě rajčatový salát, když ty bledé vodové bobule nestojí zanic, ale dát si hutnou dýňovou polévku nebo červenou řepu a celer s jablkem a ořechy. Počkat si na první sněženky a drobné kosatce v trávě. Odolat zdaleka dovezeným tulipánům za výlohou květinářství a vydržet, než za pár dnů rozkvetou ty naše na zahrádce.

Všechno má svůj čas.

 

 

Tak Vám všem přeju po čtyřiceti dnech postní výzvy zažít ve správný čas tu velikonoční radost ze Vzkříšení.