Kamarádka měla po ránu podivně zarudlé oči. Netrvalo dlouho a slzavý příval se provalil. Má v práci smlouvu zatím jen na dobu určitou jako zástup za mateřskou dovolenou a ptala se šéfa, zda s ní do budoucna počítá, když jiná z kolegyní bude odcházet do důchodu. Šéf jí dost neomaleně sdělil, že do budoucna je pro něj perspektivnější dát to místo chlapovi: "Ty vaše věčné mateřské..."

Byla na pohovoru v jiném městě, kde by výhled do budoucna mohl být slibnější. Jen by musela změnit úplně všechno. Je mladá, schopná, komunikativní... zvládla by to. "Já nemám jistého vůbec nic..." znovu se rozplakala. "Bydlení, práci, pevný vztah... A hlavně se musím rozhodnout rychle."

Buď zůstat ještě rok tam, kde se jí líbí a daří, ale zřejmě bez perspektivy stálého místa, nebo vykročit do nejistoty a začít úplně znovu a jinde. Nezávidím jí to. Já, která se plaším při představě stěhování o dvě patra níž v rámci jednoho domu...

_____________________________________________________________

O dvě hodiny později...

Otevírám e-mail a nestačím věřit svým očím. Má vedoucí práce, od níž jsem po každé konzultaci odcházela se sáhodlouhým seznamem oprav a předělávek a občas i s pocitem jak spráskaný pes, mi napsala ten nejbáječnější posudek, jak jen to jde. Jestli oponenti budou stejného názoru, mám vyhráno.

 

______________________________________________________________

Tentýž den navečer...

Koukám se z terasy do zahrady, kde se mezi stromy zelenají nově vyměněné ploty a zdárně přibývá čerstvě položená dlažba, a maluju si, kam zasadím oregano, rozmarýn, bazalku, kde bude jahodiště a kde poroste pažitka. S (už téměř bývalou) podnájemnicí probíráme peripetie jejich stěhování do nového bytu a dneska už potřetí docházím k závěru:
Já se tak neskutečně mám...

Mám kde bydlet, dělám práci, která mě baví a kterou i někdo ocení, a hlavně... mám někoho, kdo mě má rád.