Loni mě přivedla Žába na skvělý nápad - koupit si na týden lístek na vlak a jen tak se toulat po vlastech českých. Červencové státní svátky skýtaly skvělou příležitost, jak s jedním dnem dovolené získat pět dnů volna v kuse. A tak stačilo promyslet, kde jsme ještě nebyli, sbalit do krosny stan a pár drobností (asi 15 kg :) , koupit lístek a vyrazit.


 

 

ÚTERÝ - DEN PRVNÍ: Do Třebíče

Navečer, až Luki skončí v práci, vyrážíme z Brna do Třebíče. Čeká nás první a poslední noc pod střechou - u příbuzných. Pavel by pro nás zajel autem až na nádraží, ale nechceme se nechat rozmazlovat a poctivě trénujeme na expedici, takže se vydáme s batohy pěšky napříč Třebíčí. Kdybych tušila, jak nás budou pozítří bolet lýtka, možná bych ještě zvážila rozhodnutí :)

 

bazilika sv. Prokopa v Třebíči

 

STŘEDA - DEN DRUHÝ: Na Šumavu

Svátek Cyrila a Metoděje oslavíme v Třebíči v bazilice u Prokopa, a protože do odjezdu vlaku zbývá ještě asi hodina a půl, vezmou nás Pavel s Jolkou na procházku po židovském městě, na Masarykovu vyhlídku a na tajuplný, břečťanem zarostlý židovský hřbitov. Zatím je vcelku příjemně, ale stoupající slunce na obloze slibuje parný letní den. Ještě před polednem poděkujeme našim milým hostitelům, nasedáme na rychlík a vyjíždíme na nejdelší úsek naší trasy Třebíč-Strakonice.

Cesta ubíhá rychle. Než nám někde kolem Jindřichova Hradce zalehnul kupé mohutný černý labrador, poctivě plníme domácí úkoly, co nám na cestu dala Milanka Vykydalová v poslední bonusové lekci Kurzu partnerství. Ve Strakonicích opatrně vystupujeme a snažíme se nepřišlápnout psisku ani jednu tlapu. 

A pak už stoupáme lokálkou šumavskými lesy, nabíráme zpoždění a doufáme, že autobus na Kvildu na nás počká. Máme štěstí (nebo stejně jako asi v pěti dalších situacích to "nahoře" dobře ošéfovali ;) Řidič čeká ještě deset minut na lokálku z opačného směru.

Po sedmihodinové cestě vystupujeme na Kvildě, místo sandálů nazouváme pohorky a vyrážíme 8 km PĚŠKY do Modravy. Jdeme kouzelnou lesní pěšinkou a sbíráme borůvky velké skoro jako můj palec. K některým se ani nemusíme ohýbat. Čím blíž k Modravě, tím častěji se les střídá s pastvinami pro ovečky. Poslední úsek završuje prudké klesání. Přestože je už kolem osmé večer, sluníčko ještě pořád pěkně hřeje.

Stavíme stan na "nouzovém tábořišti", kde už kromě nás stojí nejmíň desítka podobných obydlí, a houf malých mušek nás rychle zahání dovnitř. V bezpečném úkrytu stanu povečeříme, pak ještě rychle v řece umýt obličej a nohy (pořadí je možné zaměnit) a jde se spát :)

 

Trouba do lesa - poslechni si, jak voda zurčí a ševelí.

 

ČTVRTEK - DEN TŘETÍ: V Povydří

Venku je rosa, že by se v ní dalo koupat. Před svítáním nás budí (ne)pěkná zima. Navlékáme ponožky a termotrička a znova usínáme. O pár hodin později nás probouzí sluníčko a dusot malých slůňat, z nichž jedno slyší na jméno Anička. Mám radost, že místní děti ještě umí hrát na schovku a na četníky a na zloděje a nesedí jen s mobilem v ruce. Překvapeně zjišťujeme, že je skoro deset :)

Nasnídáme se, sbalíme stan, který už od ranní vydatné rosy dávno uschnul, v první hospodě u cesty doplníme zásoby vody a pokračujeme v cestě do Povydří. Polední sluníčko praží a jsme rádi, když se po pár kilometrech cesta zanoří do lesa. Čím blíž k Vydře, tím víc se z úzké lesní pěšiny stává turistická dálnice. Za chvíli už po naší levé ruce tříští vodní hladinu obrovské balvany. Chladíme si nohy v řece a objevujeme první puchýře.

 

u Vydry

Za soutokem s další říčkou se Vydra zklidňuje a mění v Otavu. Po dlouhém klesání se naše turistická značka, teď už opět liduprázdná, noří zpátky do lesa a prudce stoupá. Navnaděni borůvkami ze včerejška marně hledáme v podrostu tu modrou dobrotu. Zato objevujeme slaďoučké lesní jahody. Posledních pár kilometrů do Rejštejna se stezka vrací na silnici. Sil ubývá. Teda hlavně mně...

Shodneme se, že kemp není nutnou podmínkou k přenocování. Za Rejštejnem Luki objevuje krásné místečko na spaní. Ještě než postavíme stan, jdeme smýt celodenní pot a prach do Otavy. Po setmění se nedaleká houština rozzáří desítkami malých světýlek. Světlušky! A tolik... :)
Zmoženi sedmnácti kilometry zalézáme do pelíšku a usínáme.

 

PÁTEK - DEN ČTVRTÝ: Do Karlových Varů

Spím jak dudek až do půl sedmé, kdy mě vzbudí hřmění, jako by stříleli u Verdunu. Stan máme naštěstí před větrem chráněný hustými trnkovými keři. V suchu a teple posnídáme zbytek müslityčinek a bebe-dobré-ráno. Už to bude chtít "v civilizaci" dokoupit chleba. Mezi tím se bouřka vybouří. Skládáme ještě mokrý stan a na zastávce odchytáváme autobus směr Sušice. Řidič nám po ránu udělal radost, že zajíždí až k vlakovému nádraží, takže nejen že stíháme vlak na Plzeň, ale ještě  stačíme dokoupit čerstvé pečivo a zeleninu. V Plzni přesedáme na Pendolino. Týjo, to je jak v letadle! Jen čekám, kdy to s námi i vzlétne :)

V Chebu máme víc jak hodinu čas, jdeme prozkoumat historické centrum. V poledním vedru se plahočíme ošklivou socialistickou zástavbou. Náladu mi spraví až hrázděné domy na náměstí. Prozkoumáme nedaleký gotický kostel, alespoň z venku obhlédneme hrad a nakoukneme do křížové chodby františkánského kláštera. Místo barokního chrámu sv. Kláry na protější straně ulice nacházíme jen koncertní sál pro varhany. Co se dá dělat... Pořád lepší než muzeum voskových figurín, které z kostela sv. Lukáše udělali v Karlových Varech, jak uvidíme o pár hodin později.

Až se doplahočíme zpátky k železnici, náladu mi v tom horku zvedne klimatizovaný vlak, kofola a čestvý chleba s paštikou. Vystupujeme na staveništi karlovarského nádraží. Po včerejšku se pod tíhou batohu ozývají rozbolavělá ramena a chůze ze schodů je teprve lahůdka. Naštěstí kemp leží opodál u řeky. Tiše závidím vodákům, co si na Otavě vezou zadek v lodi.

  

V maličkém kempu se obracíme s prosbou na "paní domácí", jestli bychom si mohli někde postavit náš stan. Paní zajásá, že ještě někdo umí pozdravit, poprosit a poděkovat, a ukazuje nám volné místečko, kam se  můžeme vmáčknout. Víc jak půlku trávníku totiž zanedlouho obsadí vodácká parta. Odkládáme batohy a jen nalehko se noříme do víru velkoměsta ;)

Karlovarský festival vrcholí, a tak je v ulicích ještě rušněji než obvykle. Loudáme se kolonádou, fotíme s medvědem, ochutnáváme prameny a jsme trochu zklamaní ze zavřeného pavilonu Vřídla. Jelikož je první pátek, míříme na mši. V jediném karlovarském kostele se ten den slouží bohoslužba a v lavicích jsem napočítala ani ne dvacítku lidí, mezi nimiž podle visaček poznávám asi pět účastníků festivalu. Žádné děti, žádná mládež... Mezi kostelovými "babičkami" sedí ještě dvě mladší ženy. Začínám chápat Lidušku, že si ve farnosti musí připadat trochu jak trosečník...

Po mši se ptáme jedné z "domorodkyň", kde se dá v okolí chutně a levně najíst. Po dvou dnech, kdy "vařila Vitana", už by se hodilo k jídlu něco čerstvého a ne instantního. Dobrá žena nám poradí malou nenápadnou hospůdku u Křižovníků hned vedle kostela. Má pravdu, kuchyně je výtečná, obsluha příjemná a ceny rovněž ;)

Posilněni vydatnou večeří se procházíme po druhé straně kolonády. Nakoupíme nezbytný suvenýr - lázeňské oplatky - a jedny zrovna ochutnáme. Přes prominentní hotelovou a vilovou čtvrť se kolem pravoslavného kostela vracíme zpět. Obloha se pomalu halí černými mraky a světelné efekty nad obzorem věstí bouřku s vydatným deštěm. Cestou k řece si ještě smlsneme na echt ovocné zmrzlině.
V kempu si po třech dnech "přírodního mytí" dáme pořádnou teplou mýdlovou sprchu. Jen co za sebou zatáhnu vchod do stanu, z nebe se do dvou minut spustí mnohem větší dešťová sprcha. Zase nám to vyšlo ;)

 

SOBOTA - DEN PÁTÝ:  Do Sedlce u Kutné Hory

Ráno balíme ještě mokrý stan. Přestože je sobotní dopoledne, Karlovy Vary vypadají jak město duchů. Kolem deváté hodiny jsme v supermarketu kousek od nádraží snad jediní zákazníci. Dokupujeme chleba, sýry a trochu ovoce a spěcháme na nádražní staveniště. Přední vozy rychílku jsou zatím poloprázdné. Zvyklá na moravskou srdečnost, jsem rozčarovaná z toho, když přistupující cestující ani nezabučí, natož aby pozdravili. V Praze přestupujeme na další vlak směr Kutná Hora. Čím víc na východ, tím začínají být spolucestující komunikativnější. Kupé s námi sdílí paní Jitka, která se lámanou angličtinou snaží dorozumět s mladou Asiatkou cestující taktéž do Kutné Hory.

Z kutnohorského nádraží nás navigace vede po turistické značce do nedalekého kempu. Jenže ouha! Místo železničního mostu nacházíme oplocené staveniště - termín dokončení prací prosinec 2018. Ptáme se místních a dozvídáme se o desetikilometrové objížďce k nejbližšímu mostu. Co se dá dělat, bereme to přes koleje a následně se plahočíme poledním sluncem podél plotu, který je snad nekonečný... Pak to musíme vzít kus přes pole. Navigace je zmatená, dvakrát nás dovede zpátky na staveniště, než s malou nápovědou od  "domorodců" konečně najdeme kemp. Ale úsilí se vyplatilo :)

V malém rodinném kempu nalézáme oázu klidu, v níž se plní mé nejtajnější sny o ledňácích a o bazénu :) Zchlazena na "provozní teplotu" jsem navečer ochotná a schopná vyrazit opět po památkách. Milá paní bytná z kempu nám radí zkratku, díky níž jsme za deset minut u nádraží a za další čtvrthodinku chůze už obdivujeme baziliku v Sedlci. Jak baroko nemusím, Santini má můj obdiv! Jen v kostnici nějak nenacházím pochopení pro spojení krásy a zmaru...

Po návratu do kempu se ještě jednou trochu ošploucháme v bazénu a jde se na kutě :)

 

sv. Barbora

 

NEDĚLE - DEN ŠESTÝ: V Kutné Hoře

Hned ráno si popojedeme lokálkou do stanice Kutná Hora - město a ještě než se vyrojí davy turistů, v dopoledním chládku si projdeme zahrady pod Vlašským dvorem. Kostel sv. Jakuba se povážlivě rychle plní věřícími na nedělní bohoslužbu. Je to přesně naopak než v pátek ve Varech - ulice jsou sice poloprázdné, ale v kostele to žije. Přece jen Královéhradecká diecéze... :)

Úderem desáté hodiny kupujeme vstupenky do Vlašského dvora. Máme kliku, jsme tu zatím jediní Češi, a tak máme průvodkyni a prohlídku po mincmistrovském sídle sami pro sebe. Dokonce si sama můžu zkusit ražbu Pražského groše. Vlašské dopoledne završujeme obědem v pizzerii. Opět nám to vyšlo - stihneme se usadit a objednat si jídlo, ještě než se dovnitř nahrne autobus maďarských turistů. Ve frontě na dámské záchody si česko-maďarsko-anglicky a hlavně výraznou gestikulací povykládám s Maďarkou, která stejně jako my v uplynulých dnech navštívila Karlovy Vary, Prahu a teď putování po památkách zakončuje v Kutné Hoře.

Po obědě nás čeká nejzajímavější zážitek - prohlídka stříbrných dolů. Podzemí v Jihlavě i v Brně se může jít zahrabat před štolami v Kutné Hoře. Dostáváme hornickou výbavu - přilbu s čelovkou a bílé haleny a v tomhle odění si to špacírujeme kolem jezuitské koleje. Následuje sestup po 167 schodech a pak už se proplétáme uzounkými uličkami. Nejužší místo měří 40 cm a v nejnižší strop se klene ve 120 centimetrech. Pod nohama zurčí voda, ve spodních zatopených štolách je vidět až do osmimetrové hloubky. Malinké krápníky připomínají výzdobu jak v Moranském krase. Průvodkyně je vtipná a pohotová, ochotná odpovídat i na otázky, které příliš nevoní :)

Mezi tím se na obloze nakupily černočerné mraky. S prvními kapkami vstupujeme ke sv. Barboře. Klenot vladislavské gotiky bohužel uvnitř hyzdí barokní oltáře. Když si ovšem člověk správně stoupne, mohutné sloupy mu zastíní ten nechtěný barokní výhled. Z terasy obdivujeme fiály a chrliče. Jak tohle všechno dokázali vytesat a dopravit nahoru se středověkou technikou... Nechápeme...
Cestou k nádraží se ještě krátce zastavíme u hrobu Petra Brandla v kostele Panny Marie "na Náměti". Tak proto je v Sedleci tolik jeho originálních pláten.

V kempu sbalíme stan a oblíbenou zkratkou zamíříme zpátky na nádraží. Máme v plánu popojet si do Kolína a odtud ECéčkem na Brno. Jenže ouha, vláček do Kolína nabírá další a další zpoždění. Z deseti minut je za chvíli dvacet a je nám jasné, že se 17 minutami na přestup to nejspíš nestíháme. Mezinárodní spoj zřejmě na nikoho čekat nebude. Luki zkouší hledat jiné varianty přes Havlíčkův Brod a Jihlavu, ale to bychom byli doma málem až o půlnoci.

Nevzdáváme to a v Kolíně tryskem vybíháme z vlaku. Nejsme jediní. A světe div se, EC poslušně čeká na vedlejším nástupišti. Zázraky se dějí :) Udýchaní dosedáme na sedadla v poloprázdném kupé a po dvou hodinách vystupujeme na novém "mezinárodním" nádraží v Brně-Židenicích ;)

Ať žijí České dráhy! ;)