Že na přelomu července a srpna vyrazíme na expedici po Švýcarsku, Francii a Itálii, jsme plánovali už někdy časně z jara. Že tuhle výpravu povýšíme na naši cestu svatební, to by nás ovšem ještě v květnu ani nenapadlo. Nebo teda napadlo, popravdě už na Silvestra, ale byly to spíš jen bláznivé nápady a sny.


 

Chtěli jsme se vyhnout všem těm omašleným autům, krabicím s výslužkami, ženichovým tkaničkám barevně sladěným s nevěstinou kytkou a výzdobou na svatební tabuli :) Chtěli jsme ten den mít jeden pro druhého a sami pro sebe a neřešit ty nepodstatné vnější zbytečnosti.

Když jsme doma prozradili, že jsme zasnoubení, obojí rodiče nás příjemně překvapili svým přáním: "Jen prosím vás nedělejte velkou svatbu."

Jak otec Roman upřesnil temín expedice, bylo nám jasné, že to vychází na naše výročí. A teď, jak jen to všechno skloubit dohromady? Dokonce jsme přemýšleli, co kdybychom se vzali někde cestou - na nějakém pěkném místě, třeba v Annecy... Doma se mi smáli, že budu mít pohorky a závoj.

Hodná paní matrikářka na úřadě nás vyvedla z iluzí - soudní překlad všech dokumentů, dvojí ověření žádostí na Kraji a na Ministerstvu zahraničí a pak toutéž cestou zpátky s oddacím listem. To do expedice vyřídit nestihnem. Tudy cesta nevede...

Tak tedy svatba v posledním českém kostele, než přejedeme hranice? "A proč vlastně ne v tom prvním?" přišel Luki s geniálním nápadem. Sraz na expedici je na Petrově. Jak prosté! A tak jsme měli svatbu v katedrále :)

 

 

Věta o začátku společné cesty manželů tentokát nevyzněla jen jako fráze. Krosny spoluexpedičníků uložené za sloupem pod kůrem připomínaly, že o pár hodin později odložíme kravatu a závoj a opravdu nazujeme ty pohorky.

Sestřičky pod Petrovem pro nás připravily malé občerstvení na zahrádce. Ještě pár svatebních fotek na terasách a houf družiček s bublifukem. Kolem sedmé večer už se nám v autobuse houpala nad hlavou  moje kytice růží a my frčeli po trase expedice.

Nebudu tady popisovat den po dni, kde jsme byli a co jsme viděli. Od toho je expediční deníček. Zmíním jen pár okamžiků a míst, která mi nejvíc utkvěla v paměti. 

Velký rozdíl mezi německy a francouzsky mluvícími kantony ve Švýcarsku - ospalý pořádek Zurichu oproti francouzskému šarmu a lehkému podvečerními ruchu Ženevy. Ovšem nezapomenutelní jsou i bernští medvědi :)

Jak se autobus málem zavařil v serpentinách, jak řidič s ulehčením přijal, že dál je autobusům vjezd zakázán, a my museli operativně změnit trasu a vyšlápnout si skoro 800m převýšení. Jak jsme díky tomu do druhého dne nepotkali živou bytost kromě oveček na horských loukách a ptactva na obloze. Na velmi větrnou noc. A jak jsme na vlastní uši slyšeli svištět sviště ;)

Na kouzelné výhledy na jezera, skály a na hrad. Na nákladní oslíky, francouzské bagety, sýry a koupání v ledové řece...

 

 

Jak jsme se šli obléknout do plavek a každý z nás automaticky zamířil do jiné převlékárny, přestože jsme už skoro týden byli manželé ;)

Na mši s potleskem kvůli komárům, na vlhké pádské podnebí u salesiánů, kdy člověk skoro nepoznal, jestli už v té sprše byl, nebo ještě ne...

Jak v Turíně, jak se říká, "chcípl pes" - u Turínského plátna nebyla málem ani noha, pak jsme skoro nemohli najít zmrzlinu ani pohlednice. A na ochočenou veverku v botanické zahradě...

Na elegantní a okázalou janovskou renesanci, na akvárium s delfíny, tučňáky, pestrobarevnými rybičkami, průsvitnými medůzami a žralokem, co se zhlížel v zrcadle. Na to, jak si Luki hladil platýze...

Jak byl Kamil jak kominík, když pomáhal opravovat autobus. Na velikánské rozkvetlé oleandry, klidné moře a rozbouřené Lago di Garda. Na obrovské ostružiny jako za odměnu po náročné vycházce...

Na úzké benátské uličky, gondoly a výbornou italskou zmrzlinu...

Na slovinskou soutěsku Vintgar jak z Pokladu na Stříbrném jezeře, na ostružiny, průlezky, a jak jsme obcházeli jezero Bled. Na mši za úplňku jen s čelovkou a svitem měsíce...

 


 

Uznávám, že mít svatbu v pátek odpoledne a ještě téhož večera vyrazit na svatební cestu autobusem s 32-členným doprovodem, je poněkud netradiční. Ale neměnila bych... :)