Stříbrný poprašek překryl šedivý nevlídný, už skoro tři měsíce trvající listopad. Hnědé hrudy porytých záhonů se ztrácejí pod neporušeným bílým příkrovem. Krajina ztichla, život se zpomalil v tempu padajících sněhových vloček.

Jen kopec ožil a hemží se barevnými dětskými čepicemi a kombinézami. Místo opravování pololetních písemek po práci oblékám vypůjčené oteplovačky, na sáňky posadím taktéž vypůjčené dítě a společně si užíváme rychlou jízdu a svištící sníh kolem. Jule i mně se rychle barví pobledlé tváře.

Cestou domů pozoruji z vlaku stádo srnek. Na lísce v naší ulici si ťuká strakapoud. Když otevřu okno z ložnice, abych nasypala sýkorkám, nejprve vyplaším hejno vran  a hrdličky vrkající na plotě.

Za chvíli se na sousedovic keři objeví sýkorka - špionka. Mám podezření, že bydlí v naší pumpě, protože kdykoli dosypu do krmítka, obratem přivolá zbytek ptačí party a za pár minut se do ticha zahrady nese veselé cvrlikání sýkorek, vrabců a kdo ví, koho ještě...

 

 

Přemrzlý sníh křupe pod nohama, když věším na strom ptačí pochoutky. Ráno se válí na sněhu jen prázdná zelená síťka. Druhá bakule zmizela beze stopy. Zase ji ukradly potvory vrány...

Dospělí brblou, že se sněhová nadílka za chvíli rozpustí v blátivou břečku. Ve mně však nejspíš zůstal ten kus malého dítěte, co má chuť ve sněhu dělat andělíčky a o víkendu zase vytáhnout ze sklepa sáně. 

Fabiánská zima dorazila. Konečně bílo. Konečně...

 

 

PS: Fotka je bohužel z internetu, naše sýkorky jsou totiž ještě plaché. Ráno se Luki zkusil víc přiblížit k oknu a hned zbystřily a přestaly snídat. Asi vypadal sýkorkožravě :)