V mrazivém slunečném nedělním odpoledni se vracíme z Vysočiny. Vláček nás veze romantickou trasou kolem řeky. Chvilku zkoušíme plnit "postní výzvu pro manžele" a podle pokynů na neděli koukáme společně na film. Po pár minutách oba nezávisle na sobě zjišťujeme, že nás film nebaví a že je mnohem zajímavější koukat z okna nebo si číst.

Řeka se klikatí a meandruje. V zátočinách je vidět, jak od krajů ve vrstvách zamrzá. Taky kolem kamenů se v proudu tvoří ledové hroudy. U břehu se na zamrzlém kraji batolí a kloužou kačeny. Že jim holkám není od těch bosých nohou zima...

Ve sněhu jsou vyryté cestičky od kopýtek zvěře. Po nebi krouží káně. Celá příroda jako by zpomalila, usnula v mrazu. Jen místy ještě probublává řeka, než ji celou pokryje ledový příkrov.

Slunko se pomalu chýlí k obzoru a svými barevnými paprsky vytváří přes okno iluzi tepla. Necháme se zlákat ke kratší procházce od vlaku. V ulicích však už ledově vyfukuje... Jsme rádi, když se za půl hodinky můžeme ohřát doma v teple.

 

 

Silné mrazy a hlavně vítr nás v dalších dnech drží doma. I Rony přichází zkrátka a psí vycházky se omezují na nejbližší okolí domu a zahradu. Šedivý brněnský mráz bez sněhu mě pomalu ale jistě přestává po pár dnech bavit.

Potřebuju ven... Potřebuju les... Potřebuju vidět něco krásného...

A tak v sobotu dopoledne bereme do batůžku termosku se zázvorovým čajem a sušenky a vyrážíme na procházku. Vize je taková, že když nám bude zima, klidně se za půl hodinky otočíme a půjdeme zpátky domů.

 

 

Slunko nás hřeje do zad, mráz je spíš jen symbolických pár stupínků pod nulou a v údolí kolem potoka ani moc nefouká. Pes si "poletuje" na vodítku a je šťastný, že po týdnu jde jinam než do obchodu nebo k nádraží.

Na potoku mráz vytvořil mramorové variace. Rampouchy se třpytí a blyští v dopoledním slunci. Jdeme dál a dál proti proudu až k rybníkům. Sněhu pomalu přibývá. Je neskutečně zajímavé se procházet po zamrzlé hladině. Chodit po vodě, "to u nás umí jen mladý pán", jak by řekl Anděl Páně. V letošní zimě to dokážou i normální smrtelníci.

 

 

 

Pohádková krajina nás láká pokračovat dál a dál. Nad čtvrtým rybníkem odoláme pokušení jít se do jeskyní podívat na rampouchy a otáčíme se na cestu zpět.

Je sobota, takže autobus domů jezdí po dvou hodinách. Pokud nechceme mrznout na zastávce, nezbývá, než co jsme ušli tam, doťapat i zpátky domů.

Rony, který cestou nevynechal jediný patník, vesele kličkoval a klouzal se po zamrzlé hladině, táhne vodítko už přímým směrem. Poctivě se s ním dělíme o sušenky. I já mám pocit, že mě asi začínají bolet nohy... Jak Luki zjistil z pohledu do mapy, není divu. Z malé zimní vycházky se vyklubala túra o 25 kilometrech.

K večeru doma nás zajímají dvě věci: Bude chtít Rony s námi jít ještě někdy na výlet? a Bude ta sobotní vycházka platit i za neděli? V postní výzvě je totiž na další den v plánu jít s manželem na procházku. Ale další takovou túru bych zítra nejspíš nedala :)