Když jsme plánovali letošní expedici do Finska, překvapivě jsme zjistili, že dva dny trmácení autobusem a trajektem vyjdou cenově na stejno jako dvouhodinový let z Prahy. Takže naše volba byla jasná a v pátek kolem půlnoci jsme přistáli na letišti v Helsinkách. Půjčovna aut měla naštěstí ještě otevřeno, a tak Luki vyzvedl zamluvený vůz a mohli jsme vyrazit do národního parku Nuuksio.


Po menších peripetiích se zasekávací navigací jsme za úplné tmy (která touhle roční dobou netrvá na jihu Finska ani čtyři hodiny) dorazili na místo. Neznámou noční krajinou jsme se vydali hledat tábořiště. Jak se ráno ukázalo, skoro jsme to trefili.

 

 

Když jsme se kolem desáté vzbudli do krásného slunečného dne, nestačili jsme koukat, v jakém ráji jsme se to ocitli. Jezero, lesy, skály, mech a kapradí. A borůvky!!! Všude kolem spousta borůvčí obsypaného lahodnými modrými kuličkami.

 

 

Protože na finské poměry vyšplhaly denní teploty až povážlivě vysoko - ke 30°C, byl víkendový program jasný. Koupání v jezeře, pasení se v borůvkách, spánek a menší procházky po naučných stezkách.

(Ve finštině si opravdu počtete, naštěstí větší informační tabule bývají minimálně dvojjazyčně - ve švédštině, což je něco mezi němčinou a finštinou - a ledaskde jsou texty i anglicky. Nezkoušejte google překladač. Recept na finské jídlo začínal "zablokujte cibuli" a ve srubu s uměleckou expozicí byla podle něj "chovná stanice trpaslíků" :)

 

 

Co mě opravdu fascinuje, je finské pojetí ekologie. Přestože odpadkové koše na tříděný odpad byly až nedaleko parkoviště u vstupu do národního parku, nikde se nepovalovaly žádné pet-láhve ani cigaretové špačky. Co si kdo přinesl, to si zase poctivě odnesl zpátky.

Kromě klasického třídění na sklo, pet-láhve a papír (Finové rozlišují dva druhy papíru) se třídí samozřejmě ještě i plechovky a bioodpad. Ten můžete odkládat i do kompostovacích kadibudek. V nich po každém použití po sobě posypete odpad kompostovací drtí. Žádná chemie...

 

 

Když jsme v neděli na chvíli vyrazili do civilizace, abychom se dostali do kostela (mše se nakonec nekonala, informace na farním webu nebyly aktuální a ve Finsku katolický kostel s nedělní mší svatou prostě nenajdete na každém rohu), zavítali jsme trochu neplánovaně do městečka Lohja, kde stojí starobylý kostel ze 14. století.

Svátečně vyšňořené zástupy lidí u vchodu nás trochu zarazily. V kostele, zřejmě luteránském právě končila nějaká slavnost. Mladí lidé (biřmovanci?) si navzájem předávali růže. Také mnozí jejich příbuzní měli s sebou kytice růží. Alespoň takovouto návštěvou kostela jsme si připomněli, že je neděle.

Protože jsme se dva dny stravovali z přivezených zásob a z toho, co na ohništi uvařila Vitana (Finové plynové vařiče snad ani nepoužívají, zato na každém tábořišti najdete dřevník s volně odloženou pilou či sekerou Fiskars a několik ohnišť, u nichž v jakoukoli denní dobu někdo vysedává a něco si peče), rozhodli jsme se pooběvat něco finského. Poblíž jak naschvál byla buď italská taverna, nebo indická restaurace. V horkém letním poledni vyhráli Italové.

Aby finský oběd nepřišel zkrátka, Luki si objednal pizzu Finlandia. Tenoučké plátky uzeného lososa spolu s vrstvou čerstvé rukoly byly luxusní.

Pokud jsme se večer nechtěli napást borůvek, nebo být zase jen o Vitaně, nezbylo, než navštívit supermarket. Ani zde Finové, co se týče ekologie, nezklamali. Kompostovatelné byly jak gumové sáčky na ovoce, tak i papírovo-celofánové na pečivo. A u pokladny jsme s překvapením zjistili, že i pet-láhev od obyčejné pomerančové limonády je zálohovaná.

 

 

Civilizace jsme po pár hodinách měli zase dost, a tak jsme se vrátili do našeho borůvkového ráje u jezera. Koupací idylka bohužel netrvala dlouho, navečer dorazil zájezd CK Kudrna, a bylo po klidu. Stydím se za náš národ, když musím napsat, že se tichou lesní nocí neslo ožralé české hulákání. Naštěstí druhý den odjeli.

Ovšem i nás čekal další program, tentokrát již spolu s expedicí. Tak jsme se v pondělí před polednem rozloučili s nádhernou krajinou Nuuksia a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím.

Ani jeden z nás netušil, že se o deset dnů později i spolu s ostatními expedičníky do Nuuksia vrátíme. Jen doufám, že místní Finové z nás neutrpěli stejné trauma, jako jsme měli my ze členů zájezdu CK Kudrna. Když v pátek ráno otec Roman s otcem Tomášem sloužili mši svatou na útesu nad jezerem, zvědavě po nás místní pokukovali, protože to se v luteránských končinách zřejmě nestává...