V nebi mají pořádný smysl pro humor, říkám si poslední dobou čím dál častěji. Druhou část těhotenství jsme poctivě vymýšleli strategie, jak se jako nemotorizovaní dostaneme do vyhlídnuté porodnice v jiném okrese, až nastane Den D. Ten se kvapem blížil a v posledním týdnu už mě moje lékařka posílala na kontrolu právě tam - že si stejně myslí, že se to do té doby samo rozběhne.

A tak jsme ve čtvrtek s batůžkem vyrazili na výlet. Cesta vlakem krásně ubíhala a také v poradně šlo vše vcelku příjemně, dokud sestřička nevzala tlakoměr. Udýchaná z funění do kopce jsem naměřila, co jsem neměla. "To přece nemůžeme napsat - maminko. Změříme po monitoru znovu." Po chvíli se tlak uklidnil a sestra naměřila publikovatelnou hodnotu. Ovšem zapomněla ji napsat do karty. A tak se o pár minut později vše opakovalo znovu v ordinaci. Zuste přimět ženu dva dny před termínem porodu, aby se sama vyzula a obula, a pak jí změřte tlak. A nebo si dejte před sebe patnáctikilový batůžek a uvidíte, kolik vám tlakoměr naměří. 

Paní doktorka ovšem nebyla tak benevolentní jako sklerotická sestra a beze všeho nás zatkla a zadržela mě přes víkend. A tak se z výletu vracel jen budoucí táta, aby doma vyzvedl sbalenou tašku a přivezl mi ji zpět.

V porodnici nebyla v tu chvíli snad jediná dětská noha, proto mi ochotně nabídli nadstandartní pokoj s vlastní sprchou a záchodem. Po chvíli vyjednávání se podařilo do pokoje domluvit i přístýlku pro budoucího tatínka. Home office půjde snad i z porodnice, ne? :))

Po hektickém čtvrtku, kdy si tlak dělal, co chtěl, a po noci, kdy jsem zasekla i měřící přístroj, jsme na páteční odpoledne nečekaně ukecali procházku po zamrzlém nemocničním parku. Světe div se...

Slůně se tvářilo, že se může začít líhnout za pár hodin, ale klidně i za pár dní. Té první variantě jsem moc nevěřila. Po procházce  jsme si tedy podle babských rad dali teplou sprchu a po příjemném večeru usnuli jak dřeva. O to víc mě překvapilo, když si Slůně v půl druhé ráno vypustilo bazén.

Ani v porodnici nečekali tak rychlé finále a že Slůně bude na den přesně dodržovat termíny. A tak jsme v půl páté ráno definitivně vytáhli tátu z postele, kam ho k ránu ještě zahnali, že jeho chvíle teprve přijde. Posilněn růžencem vydal se do jámy lvové. 

Po něm přišel anděl - budoucí porodní asistentka a zároveň máma od dvou dětí se nesměle ptala, jestli by mohla být u našeho porodu taky. Od té chvíle nás dva vyplašené zajíce provázela a povzbuzovala. Tatínkovi taktně radila, kdy mi má přinésty horkou čokoládu a kdy otřít zpocené čelo a jak ještě mi může pomoci kromě své přítomnosti. 

Absolutně jsem neměla pojem o čase. Nejprve byla venku tma a pak bílá nemocniční okna, že jsem nemohla ani uvěřit, že je teprve 9:22, když Slůně vykouklo na svět. 

Zahleděni sami do sebe jsme si teprve až po porodu všimli, že u naší milé porodní asistentky čekají holčičku v březnu. Obdivuji, jak ve svém stavu dokázala pomáhat na svět našemu Slůněti.

 

 

Když jsme se po poledni (teď už všichni tři) vrátili do našeho apartmánu, poprvé jsem toho dne vyhlédla pořádně z okna ven a nestačila se divit té sněhové nadílce, která se objevila spolu se Slůnětem. Teď už se nedivím, že mi dalo tolik práce ho vytlačit na svět, když si vzal na cestu s sebou i Martinova bílého koně.