Sedím se Slůnětem na gauči a oba snídáme - každý to své obvyklé ;) Jedním očkem sleduji čísla na meteostanici, jestli se to dnes vyhoupne nad pět stupňů, abychom mohli po obědě ven. Jak vyšlo slunko, rychle se otepluje. Zahrada je však pořád jak z Mrazíka, jinovatkou obalené ploty i ojínělé stromy.
V sousedovic břečťanu se cosi zahemží. Vykoukla kosice, co v něm bydlí, a jala se ozobávat černé kuličky. Snídá spolu s námi. Jestlipak se objeví i sýkorky? Nedávno jich ke krmítku nalétávalo víc jak patnáct.
Slůně už je po snídani a zaujatě mi něco povídá. Úsměv od ucha k uchu, na tvářích ďolíčky po tátovi. "A gííí, a grrr... a jé.." s výraznou gestikulací. Když takhle rozpráví po ránu v posteli, klidím se z dosahu jeho ruček, abych nějakou neslízla, když chci ještě spát.
Kosice už se schovala, sýkorky zatím nevidím. Zato nelze na dvoře přehlédnout iglú i se sněhovými hradbami. Když předevčírem nachumelilo víc jak deset centimetrů, můj malý pětadvacetiletý bráška sházel všechen sníh z terasy, pozval si další dva pomocníky a do večera postavili sněhové obydlí.
Kosice v břečťanu i poobědvala, ale než jsem si stačila podat foťák, náš Rony ji štěkotem vyplašil. Mezi tím se teplota venku vyšplhala ke třem stupňům, a tak nemusíme obdivovat jiskřivou krásu zimy jen oknem, ale můžeme vyrazit na procházku.
Na krmítku se objevila sýkorka špiónka. Třeba zas přivede celou ptačí partu.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.