Sedím se Slůnětem na gauči a oba snídáme - každý to své obvyklé ;) Jedním očkem sleduji čísla na meteostanici, jestli se to dnes vyhoupne nad pět stupňů, abychom mohli po obědě ven. Jak vyšlo slunko, rychle se otepluje. Zahrada je však pořád jak z Mrazíka, jinovatkou obalené ploty i ojínělé stromy. 

 
V sousedovic břečťanu se cosi zahemží. Vykoukla kosice, co v něm bydlí, a jala se ozobávat černé kuličky. Snídá spolu s námi. Jestlipak se objeví i sýkorky? Nedávno jich ke krmítku nalétávalo víc jak patnáct.
 
 
Slůně už je po snídani a zaujatě mi něco povídá. Úsměv od ucha k uchu, na tvářích ďolíčky po tátovi. "A gííí, a grrr... a jé.." s výraznou gestikulací. Když takhle rozpráví po ránu v posteli, klidím se z dosahu jeho ruček, abych nějakou neslízla, když chci ještě spát.
 
Kosice už se schovala, sýkorky zatím nevidím. Zato nelze na dvoře přehlédnout iglú i se sněhovými hradbami. Když předevčírem nachumelilo víc jak deset centimetrů, můj malý pětadvacetiletý bráška sházel všechen sníh z terasy, pozval si další dva pomocníky a do večera postavili sněhové obydlí.
 
 
Kosice v břečťanu i poobědvala, ale než jsem si stačila podat foťák, náš Rony ji štěkotem vyplašil. Mezi tím se teplota venku vyšplhala ke třem stupňům, a tak nemusíme obdivovat jiskřivou krásu zimy jen oknem, ale můžeme vyrazit na procházku.
 
Na krmítku se objevila sýkorka špiónka. Třeba zas přivede celou ptačí partu.