Slůně oslavilo půl roku a poprvé s námi vyráží na dovolenou. Tedy abych byla upřímná - babička s dědou si naplánovali výlet do Brdských lesů a my jsme se jim tak trochu vetřeli. Slůně jezdí vlakem rádo. Jen kdyby si babi s dědou neobjednali tak slunné počasí...

Cesta ÉCéčkem rychle ubíhá. V dětském vagónu dokonce promítají v mini kině pohádky. Sluně usnulo při krmení, a tak přírodovědný film o lesní zvěři, dětské vaření a výuku němčiny s plyšovým medvědem sleduji s přicházejícími dětmi sama. Rychlý přestup v Praze a za necelou hodinku už jsme v cíli.


 

"Slyšíš? Od Řevnic už pískají vlaky. Pospěš honem, nebo zmeškáš!"

Řevnický Hotel Grand stojí hnedle u nádraží a pamatuje nejspíš i Kájovy časy. Což znamená, že největší slávu už má za sebou a leccos v hotelu by potřebovalo vyměnit nebo opravit. Personál je ovšem vstřícný a ochotný. Po obědě zanecháváme u recepce přebytečná zavazedla a vyrážíme pěšky do Lážova - Mníšku pod Brdy.

Křížová cesta na Skalce

Město už začíná být pěkně rozpálené, ale v údolí kolem potoka je příjemný chládek a stín. Les je nádherně čistý a umytý po včerejším dešti. Některé úseky jsou však těžko sjízdné pro horská kola, natož pro kočárek. Děda s tátou si dají trochu do těla, než překonáme všechny kamenité srázy. Slůně ovšem celou cestu lesním stínem blaženě spí.

Poutní kostel Máří Magdaleny na Skalce

 

Po pěti namáhavých kilometrech se vyškrábeme nahoru a najednou jsme u Skalky. Barokní poutní místo, co v éře komunistické totality málem zaniklo kvůli těžbě železné rudy, se pomalu zdvíhá z prachu. 

Dienzenhoferův kostel Máří Magdaleny se vzhledem interiéru podobá krápníkové jeskyni a o to víc v něm vynikne výstava křehkých moderních obrazů doprovázených poezií. Také v blízkém klášterním konventu se vystavuje umění - nádherné kresby tužkou k jednotlivým měsícům a zvěrokruhovým znamením. Křížová cesta a tůňka s lekníny. Tak tady se někde po lesích proháněl v průsecích Kája Mařík. Jen kdyby ten výhled na Mníšek nehyzdily paneláky.

Kostel Máří Magdaleny - interiér

Sjíždíme dolů k Lážovu. Sluníčko pálí a pálí a Slůně začíná být velmi nespokojené. Chladíme ho vodou z minerálního pramene u nedalekého altánu a sami nepohrdneme zmrzlinou. Cestou do centra míjíme hostinec u Káji Maříka a za chvíli staneme na návsi u kostela sv. Václava. Mě ovšem nejvíc fascinují obchůdky, kavárny a dokonce i spořitelna v domečcích selského baroka.

 

Zpátky si popojedeme autobusem a ještě jednu zastávku vlakem a zanedlouho jsme zpátky v Řevnicích u Hotelu Grand. Chladivá sprcha přichází velmi vhod (na teplou vodu si stejně člověk musí tak deset minut počkat) a v ložnici stojí manželská postel tak velkorysých rozměrů, že můžu pohodlně spát na své půlce, i když se Slůně rozvalí. 

Na římse vrkají holubi, pod okapem čiřikají jiřičky a k ránu je slyšet za dvorků slepice i kohouty. Ač v Hotelu Grand, připadám si jako na vesnici.


 

"Pěkně vítám, já nejspíš pojedu na Svatou Horu. Na velkou Svatou  Horu!"

Hnedle po snídani vyrážíme vlakem do Příbrami, a než se naplno roztopí sluneční výheň, už se schováváme v ambitech Svaté Hory. Poté, co jsme ztratili a znovu našli babičku, procházíme s papírovým průvodcem poutní místo, aby naše Slůně nerušilo při společné prohlídce ostatní turisty a poutníky.

Jako Moravačka zvyklá na poutní chrámy velikosti Velehradu či Křtin nevěřícně hledím na svatohorský kostelíček a zjišťuji, jestli to nejsem jen v nějaké boční kapli. Jiný kraj, jiný mrav... překvapuje mě jedno z nejznámějších českých poutních míst svými malými chrámovými prostory, když venkovní prostranství je pojato tak velkoryse. 

Musím si znovu přečíst, co o Svaté Hoře říkal Kája Mařík, napadá mě později.

Místo poutnické restaurace funguje pouze cukrárna, a tak scházíme na oběd zpátky dolů do Příbrami. Slunko pálí jak ďas, takže návštěvu Karlštejna necháváme na později a vracíme se zpět do Řevnic. Valnou část odpoledne trávíme cachtáním Slůněte ve sprše, v umyvadle a nakonec i ve vypůjčeném lavóru a sledováním české veselohry v pohodlí zámecké postele. Po večeři v altánu, když pražská bouřka aspoň trochu ochladila ovzduší, se vydáme na procházku po Řevnicích.

Okolní zástavba mě nechává na pochybách, zda jsem ve městě, nebo na vesnici. Klasicistní knihovna a honosné secesní domy se potkávají na jednom náměstí s plaňkovými ploty a selským barokem. Vesnický hřbitůvek a u něj barokní kostelík ladí spíš ke kdákání slepic než k nedalekému semaforu. Obojí však spojuje spousta zeleně. Slibuji si, že se sem ještě někdy vypravím, až nebude 30 stupňů hned po ránu a na toulání po okolních lesích budu mít víc jak tři dny.

Jsme na dovolené, a tak se nechám zlákat manželem na pohár s borůvkami a horou domácí šlehačky. Vedrem zmožené Slůně, kterému se v kočárku spát nechtělo, mi usíná v náručí.


 

"Povídal pan řídící, že školáci půjdou na výlet. Na Karlův Týn, maminko!"

Po včerejší pražské bouřce se slunko zatím schovává za mraky, proto se po snídani loučíme s Hotelem Grand a vlakem vyjíždíme na Karlštejn. Většina obchůdků, krámků i turistů ještě spí, takže se v klidu můžeme kochat výhledy na jeden z nejznámějších českých hradů. 

Zatímco si Slůně pospává v kočárku, procházíme se po nádvoří, koukáme z cimbuří do údolí na vinicemi porostlé svahy a nahlížíme do studny. Když se vracíme zpět k vlaku, cestovní ruch se pomalu probouzí. Neodoláme a ochutnáváme zmrzlinu. 

Karlštejn

Když na nádraží nasedáme do vlaku na Prahu, mám dojem, že slyším v duchu jasný hlásek Káji Maříka, jak se s námi loučí.

"Tak pozdravujte doma a zase brzo přijďte!"