Slůně oslavilo půl roku a poprvé s námi vyráží na dovolenou. Tedy abych byla upřímná - babička s dědou si naplánovali výlet do Brdských lesů a my jsme se jim tak trochu vetřeli. Slůně jezdí vlakem rádo. Jen kdyby si babi s dědou neobjednali tak slunné počasí...
Cesta ÉCéčkem rychle ubíhá. V dětském vagónu dokonce promítají v mini kině pohádky. Sluně usnulo při krmení, a tak přírodovědný film o lesní zvěři, dětské vaření a výuku němčiny s plyšovým medvědem sleduji s přicházejícími dětmi sama. Rychlý přestup v Praze a za necelou hodinku už jsme v cíli.
"Slyšíš? Od Řevnic už pískají vlaky. Pospěš honem, nebo zmeškáš!"
Řevnický Hotel Grand stojí hnedle u nádraží a pamatuje nejspíš i Kájovy časy. Což znamená, že největší slávu už má za sebou a leccos v hotelu by potřebovalo vyměnit nebo opravit. Personál je ovšem vstřícný a ochotný. Po obědě zanecháváme u recepce přebytečná zavazedla a vyrážíme pěšky do Lážova - Mníšku pod Brdy.
Město už začíná být pěkně rozpálené, ale v údolí kolem potoka je příjemný chládek a stín. Les je nádherně čistý a umytý po včerejším dešti. Některé úseky jsou však těžko sjízdné pro horská kola, natož pro kočárek. Děda s tátou si dají trochu do těla, než překonáme všechny kamenité srázy. Slůně ovšem celou cestu lesním stínem blaženě spí.
Po pěti namáhavých kilometrech se vyškrábeme nahoru a najednou jsme u Skalky. Barokní poutní místo, co v éře komunistické totality málem zaniklo kvůli těžbě železné rudy, se pomalu zdvíhá z prachu.
Dienzenhoferův kostel Máří Magdaleny se vzhledem interiéru podobá krápníkové jeskyni a o to víc v něm vynikne výstava křehkých moderních obrazů doprovázených poezií. Také v blízkém klášterním konventu se vystavuje umění - nádherné kresby tužkou k jednotlivým měsícům a zvěrokruhovým znamením. Křížová cesta a tůňka s lekníny. Tak tady se někde po lesích proháněl v průsecích Kája Mařík. Jen kdyby ten výhled na Mníšek nehyzdily paneláky.
Sjíždíme dolů k Lážovu. Sluníčko pálí a pálí a Slůně začíná být velmi nespokojené. Chladíme ho vodou z minerálního pramene u nedalekého altánu a sami nepohrdneme zmrzlinou. Cestou do centra míjíme hostinec u Káji Maříka a za chvíli staneme na návsi u kostela sv. Václava. Mě ovšem nejvíc fascinují obchůdky, kavárny a dokonce i spořitelna v domečcích selského baroka.
Zpátky si popojedeme autobusem a ještě jednu zastávku vlakem a zanedlouho jsme zpátky v Řevnicích u Hotelu Grand. Chladivá sprcha přichází velmi vhod (na teplou vodu si stejně člověk musí tak deset minut počkat) a v ložnici stojí manželská postel tak velkorysých rozměrů, že můžu pohodlně spát na své půlce, i když se Slůně rozvalí.
Na římse vrkají holubi, pod okapem čiřikají jiřičky a k ránu je slyšet za dvorků slepice i kohouty. Ač v Hotelu Grand, připadám si jako na vesnici.
"Pěkně vítám, já nejspíš pojedu na Svatou Horu. Na velkou Svatou Horu!"
Hnedle po snídani vyrážíme vlakem do Příbrami, a než se naplno roztopí sluneční výheň, už se schováváme v ambitech Svaté Hory. Poté, co jsme ztratili a znovu našli babičku, procházíme s papírovým průvodcem poutní místo, aby naše Slůně nerušilo při společné prohlídce ostatní turisty a poutníky.
Jako Moravačka zvyklá na poutní chrámy velikosti Velehradu či Křtin nevěřícně hledím na svatohorský kostelíček a zjišťuji, jestli to nejsem jen v nějaké boční kapli. Jiný kraj, jiný mrav... překvapuje mě jedno z nejznámějších českých poutních míst svými malými chrámovými prostory, když venkovní prostranství je pojato tak velkoryse.
Musím si znovu přečíst, co o Svaté Hoře říkal Kája Mařík, napadá mě později.
Místo poutnické restaurace funguje pouze cukrárna, a tak scházíme na oběd zpátky dolů do Příbrami. Slunko pálí jak ďas, takže návštěvu Karlštejna necháváme na později a vracíme se zpět do Řevnic. Valnou část odpoledne trávíme cachtáním Slůněte ve sprše, v umyvadle a nakonec i ve vypůjčeném lavóru a sledováním české veselohry v pohodlí zámecké postele. Po večeři v altánu, když pražská bouřka aspoň trochu ochladila ovzduší, se vydáme na procházku po Řevnicích.
Okolní zástavba mě nechává na pochybách, zda jsem ve městě, nebo na vesnici. Klasicistní knihovna a honosné secesní domy se potkávají na jednom náměstí s plaňkovými ploty a selským barokem. Vesnický hřbitůvek a u něj barokní kostelík ladí spíš ke kdákání slepic než k nedalekému semaforu. Obojí však spojuje spousta zeleně. Slibuji si, že se sem ještě někdy vypravím, až nebude 30 stupňů hned po ránu a na toulání po okolních lesích budu mít víc jak tři dny.
Jsme na dovolené, a tak se nechám zlákat manželem na pohár s borůvkami a horou domácí šlehačky. Vedrem zmožené Slůně, kterému se v kočárku spát nechtělo, mi usíná v náručí.
"Povídal pan řídící, že školáci půjdou na výlet. Na Karlův Týn, maminko!"
Po včerejší pražské bouřce se slunko zatím schovává za mraky, proto se po snídani loučíme s Hotelem Grand a vlakem vyjíždíme na Karlštejn. Většina obchůdků, krámků i turistů ještě spí, takže se v klidu můžeme kochat výhledy na jeden z nejznámějších českých hradů.
Zatímco si Slůně pospává v kočárku, procházíme se po nádvoří, koukáme z cimbuří do údolí na vinicemi porostlé svahy a nahlížíme do studny. Když se vracíme zpět k vlaku, cestovní ruch se pomalu probouzí. Neodoláme a ochutnáváme zmrzlinu.
Když na nádraží nasedáme do vlaku na Prahu, mám dojem, že slyším v duchu jasný hlásek Káji Maříka, jak se s námi loučí.
"Tak pozdravujte doma a zase brzo přijďte!"
Komentáře
Chápu děvčata 😉
V tomto kraji jsem byla před několika lety na dovolené a ze Skalky a okolí jsem byla úplně nadšena. Káju Maříka jsem četla, ale Lážov - Mníšek jsem si nijak nepředstavovala - možná proto jsem nebyla z reality zklamaná. Interier kostela Máří Magadaleny tehdy vypadal úplně jinak - byl sice přístupný, ale uvnitř bylo úplné zbořeniště - jen trosky a suť a mezi tím jako první vlaštovka pár soudobých sochařských děl - působilo to velmi silně a velmi zvláště. Zde zveřejněná fotografie mě tedy velmi mile překvapila.
Svatý Jan pod Skalou, Tetín, Koněpruské jeskyně - i tato místa jsem navštívila a moc se mi v tomto kraji líbilo. Zvláště Tetín jsem vnímala velmi silně.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.