V jazyce úředním stále figuruje pojem mateřská (a rodičovská) dovolená. Přesto řada rodičů působí spíš jak ve výkonu trestu nebo jako štvanci uhnaní rodičovskými povinnostmi. Proto jsem se rozhodla ten čas, který prožiju se Slůnětem doma, si opravdu užít jako dovolenou.

Jako dovolenou od mého zaměstnání, v němž jsem zatím strávila pětinu života a do důchodu v něm nejspíš ještě pěkných pár (desítek) let strávím. A tak jsem se poněkud izolovala v naší bublině od stresu pracovního života - od časného ranního vstávání a rušného cestování, od troubení aut a hrčení šalin a vůbec od ruchu brněnského "velkoměsta". Od pracovních e-mailů a zbytečných porad, od škarohlídských kolegů a nadbytečné byrokracie. Kdyby tohohle nebylo, byla by pro mě práce ve školství skrz naskrz příjemná. Ale o tom zase někdy jindy...

Snažím se tedy už víc jak rok nikam nespěchat a pokud možno sladit své životní tempo i jídelníček s přírodou a s ročním obdobím a vychutnávat si každý okamžik. Prý se tomu říká hobití způsob života. Hobit je má srdeční záležitost, tudíž mi tento styl maximálně vyhovuje. V čem to tedy v mém případě spočívá?

Využívám jednu z mnoha výhod kojení - Slůně má zatím snídani až do postele, aniž bych já musela vylézt ven a jídlo nachystat, a můžeme vstávat, teprve až mě vyžene sluníčko nebo hlad. Což se většinou nejpozději kolem osmé stává.

Kromě nedělní mše svaté se snažím neplánovat si žádné povinné pochůzky a akce dřív jak na desátou. Ráno si Slůně většinou pěkně hraje, tak se snažím tento čas využít k nutné práci doma - k vaření, praní, úklidu atd.

Kojení zabíralo zpočátku značnou část bdělého Sloního života, a tak jsem si navykla připravit si k tomu čaj, případně něco na zub a hlavně na čtení. A doteď se snažím odpočívat, když odpočívá Slůně, a pracovat, když si Slůně hraje nebo mi "pomáhá". 

S "povinnými procházkami" dvakrát denně to nehrotíme - jako pobyt venku se počítá i koupání v bazénu nebo práce na zahradě, když se Slůně batolí v trávě. Ale aspoň jednou do měsíce rádi vyrazíme s kočárkem někam na výlet. 

Možná to tak nevypadá, ale důležitý je pro nás pravidelný stravovací režim a každodenní řád. Bez pravidelného jídla, pití a spánku prostě obzvlášť při kojení nefunguju. Kvalitní čokoláda nebo oříšky jsou bezva pomocníci  - radši si dám kousek dobré vysokoprocentní čokolády než celou tabulku milky a manžel mě naštěstí dostatečně zásobuje.

Nebaví mě zbytečné nákupy, proto vaříme a zavařujeme - co zahrada dá. A tak po období špenátu a hrášku přišly jahody, rybíz a meruňky, brambory, mrkev, dýně a rajčata, švestky, jablíčka a hrušky. Slůně oslavilo v červnu půl roku a kojenecký jídelníček se pak bez "hamánků" rozrostl o čerstvě sklizenou bio zeleninu a ovoce z naší i babiččiny a dědovy zahrady.

Taky věci patří na svá místa. Než odejdeme ven nebo než jdeme spát, chci mít uklizeno. Do spořádané domácnosti se mi líp vrací i vstává. Snažíme se nevlastnit zbytečnosti - co nepotřebujeme, posíláme dál.

Díky manželovi a několika ochotným hlídačům v nejbližší rodině si můžu od šestinedělí dovolit aspoň dvakrát do týdne vypadnout mezi kojením na hodinku a půl z domu bez Slůněte a provětrat hlavu. Ať už posílit tělo do cvičení nebo ducha do kostela na mši. Každý pátek jsme si pak s manželem navykli brát Slůně do kostela s sebou - ve všední dny je to kratší; nyní Slůně tak nějak zvládá i tu nedělní.

Páteční večer je pro nás i večerem filmovým. Dokud Slůně nelozilo, dalo se koukat na film i při cestování vlakem. Teď sotva stačím prolistovat vlakový časopis.

A hlavně se snažím po vzoru Hanky Pinknerové hledat alespoň jedno potěšení denně - drobnou radost jen pro mě, která většinou skoro nic nestojí, ale zato mi prozáří celý den. Ať už jsou to trofeje z procházky podzimní přírodou, radost z pohybu nebo z ovoce v zahradě.