Postavit dům, zasadit strom, zplodit syna nebo tak nějak se to mužům říkává...   
A jak to přišlo u nás?

Náš vlastní dům ještě nestojí ani v bujné fantazii, protože pořád převažují výhody vícegeneračního soužití - mít hlídací babičku, dědu a občas i strýce o dvě patra výš, je v současnosti ideální vzdálenost. A tak se položka  postavit dům zatím odsunula na neurčito, byť s manželem občas fantazírujeme o ekologickém nízkonákladovém bydlení, kde v zimě nikdy neplesniví stěny a při velkém dešti nezatéká do předsíně.

Loni na podzim jsme ještě netušili, jestli Slůně bude Slon, nebo přijde k užitku jméno Anička. Nechtěli jsme přijít o překvapení, a i když jsme si oba v hloubi duše přáli syna (růžovou ani jeden nemusíme a radši máme bagr a vláčky než Hello Kitty, Elzu a barbíny), do poslední chvíle jsem si myslela, že se nám narodí holka. 

A tak Luki v zahradnictví vybral vhodný stromek, zasadil ho na zahradě a pečlivě ho zaléval. Na jaře, když už Slůně umělo válet sudy, se na stromku objevily růžové květy. Když Slůně začalo lozit po čtyřech, květy se proměnily ve dvě malá zelená jablíčka. A když Slůně začalo obcházet kolem nábytku, i jablíčka se krásně vybarvila. 

Každý den jsme je alespoň mrknutím z okna zkontrolovali. Jednoho slunného podzimního rána však Luki na stromku objevil nečekané překvapení. Vedle dvou skoro zralých jablíček vyrašily nové květy.

 

O pár dnů později jablíčka zmizela, tedy vítr je sfoukl do důlku u kmene. A tak náš malý milovník všeho ovoce posvačil strouhaná jablíčka ze stromu zasazeného ve stejném roce, jako on přišel na svět.