Mám báječného manžela - pracovitého, trpělivého, pozorného, empatického... Díky němu jsem objevila, že existují muži, kteří nejen že vidí, že je potřeba doma udělat nějakou práci, ale bez vyzvání ji udělají a ještě po sobě uklidí. On to považuje za něco normálního a samozřejmého; pro mě je to sedmý div světa. V mé primární rodině naopak muži rozvíjeli strategie, jak se co nejúčinněji vyhnout nežádoucí práci. 

Seznamte se s:

 

"Jo, za chvílu..."

Žadatelku ukonejší souhlasem, ovšem několik dalších minut, hodin, dnů a někdy dokonce týdnů se vůbec nic neděje. Někdy přechází až do chronického stadia "A nemusíš mi to každého půl roku připomínat...".

 

"To nejde!"

Po vyslovení žádosti strávíte dlouhé minuty nesmyslnou diskusí, proč danou práci nelze vykonat, případně proč je její vykonání naprosto zbytečné a nežádoucí.

 

"Hrk-škrk"

I kdyby měl na sobě nedělní kalhoty a bílou košili, okamžitě se bez převlékání pustí do té nejšpinavější práce a nevratně zasviní sebe i okolí, "protože jsi to přece chtěla".

 

"Nerušit, spím..."

Tuhle strategii dovedl k dokonalosti můj dědeček, když odešel do penze. Workoholická babička se coby čerstvá důchodkyně nadšeně vrhla na zahrádkaření a chov králíků. Ovšem dědovi už se nechtělo chodit ne trávu, česat třešně nebo rýt brambořiště, a tak nemohoucně zacouval do křesla, aby v něm spokojeně proklimbal dalších pětadvacet let.

Když jsem někdy přišla na návštěvu během babiččiny nepřítomnosti, děda čile vyskočil, hbitě mě pohostil a společensky bavil až do babiččina příchodu. Jakmile se babička objevila na dohled, tiše a nenápadně zaplul do křesla a opět upadl do hibernace.

 

 

Jsem vděčná za svého manžela, který má zdravý přístup k práci - umí pilně pracovat a myslím, že už se naučil i odpočívat. Snad i naše Slůně získá ty správné pracovní návyky. Zatím je pro ně jakékoli dospělácké nářadí, nádobí či úklidové náčiní atraktivnější než všechny hračky dohromady.