Když z kraje postní doby začala karanténní opatření, brali jsme to jako půst, ne-li spíš prázdniny od přehnané společenské aktivity a zbytečného konzumu. S přicházejícím jarem bylo čím dál příjemnější trávit čas venku v přírodě. Mši svatou jsme si holt pustili doma na obrazovce a pak si zašli do kostela na chvilku tiché adorace a ke svatému přijímání. 

Se Slůnětem to takhle bylo popravdě spíš komfortnější, protože co se naučilo běhat, při statických částech bohoslužby, jako jsou kázání či ohlášky, bylo čím dál náročnější ho zabavit, aby se příliš nehemžilo.

Před Květnou nedělí jsme ještě zvládli předvelikonoční svatou zpověď, než pan farář musel zpovídání i svaté přijímání omezit. Velikonoční svátky jsme alespoň virtuálně strávili u Jurise na Mamre. Bylo osvěžující vidět v domácí kapli tváře bez roušek a slyšet zpěv s varhanami či s kytarou. Leckde jinde se totiž rouškami utlumený tón Velkého pátku příliš nelišil od nedělního Vzkříšení v opuštěném prázdném kostele.

Ale málo platné, sebekrásnější bohoslužba přes obrazovku jen těžko nahradí fyzicky prožitou bohoslužbu v kostele i se svatým přijímáním a společenstvím věřících, a tak mě poněkud namíchly otevřené hobbymarkety a naopak striktně pozavíraná a poschovávaná církev.

Slůně přemýšlí o vycestování za hranice

S velkým zadostiučiněním jsem proto o dva týdny později uvítala informaci, jak soud dal našim mocipánům přes prsty, že se neřídí krizovým zákonem, ale svévolně a chaoticky nakládají s právy a svobodou obyvatel. 

I když to ještě na pár týdnů budeme muset s restrikcemi vydržet, těší mě, že i v našem kocourkově se lze dovolat práva. Jen je třeba se ozvat. 

A tak doufám, že se církvi podaří povolené možnosti využít na maximum. Bylo by smutné, kdyby se naplnily jen chrámy konzumu a naše církevní chrámy  i v době velikonoční dál mrtvě zely prázdnotou.