V naší rodině máme "zbrklounů" a netrpělivců víc než dost. Ale co se týče psychomotorického vývoje Slůněte, je králem všech nedočkavců bezkonkurenčně děda.
Slůně mělo tenkrát sotva pár týdnů, naprosto si vystačilo s mlíčkem od mámy, ale děda už se nedočkavě vyptával, kdy že bude Slůně smět baštit to a nebo ono. Bezdudlíkové a plně kojené Slůně bylo pro prarodiče něco jako zvláštní přírodní úkaz: "Co já mu dám, když mi začne řvát?"
Táta ani strejdové nezatížení předsudky o potřebě dudlíků či láhví se sunarem se tím naštěstí nijak nezneklidňovali, statečně jezdili s kočárem a hlídali, abych mohla aspoň na hodinku vypadnout z domu sama, a neměli obavy, že Slůně nějak strádá, když půl roku žije pouze o mateřském mléce.
Pak začalo období všemožného ochutnávání, dědečka však už "trápily" jiné starosti. Když se Slůně začalo valit z boku na bok, nedočkavý děda zjišťoval, kdy že ho bude moct posadit v kočáru a jet se kouknout na vláčky. Když o nějaký měsíc později Slůně obcházelo kolem nábytku, toužil děda vodit vnoučka za ruce a i sestřenice fyzioterapeutka ho jen horko těžko přesvědčovala, že tím dítěti nijak neprospívá.
V necelém roce a půl Slůně běhá po dvoře i po zahradě, chodí do schodů a kromě skříní se po nábytku vyšplhá celkem kamkoli. Děda by si s ním však už chtěl povídat. "Tak si s ním povídej - on ti rozumí," snažíme se dědu motivovat. Co na tom, že Slůně toho zatím neřekne o moc víc než "táta", "pá", "ne-ne-ne" a gestem ukáže, když o něco prosí.
V knížce i venku pozná ptactvo od sýkorek, přes vrány, kosy, holuby a strakapoudy až po papouška, kytky od pomněnek, přes narcisy a tulipány, ke kopretinám a pampeliškám. A nejraději má písničky a básničky o zvířátkách. Samo je sice recitovat ani zpívat neumí, ale vhodně zvolenými otázkami se člověk obvykle dobere toho, čeho si Slůně žádá. Jen to chce trochu trpělivosti a empatie.
Zodpovědně o něm můžu prohlásit, že je všežravec milující veškeré ovoce a zeleninu, kaše, rýži, těstoviny, bulgur... nepohrdne ani masem, vajíčky, zajímají ho různé druhy sýrů i cereálního pečiva. Nedávno se dožadovalo černých oliv a fascinuje ho i nakládaná okurka.
Přirozená zvědavost a touha jíst to, co baští dospělí, zvítězila a obavy prarodičů, že nebude chtít nic jiného než mléko, "když tak dlouho jen kojím", se ukázaly jako naprosto liché.
Táta, strejda i babička se postupem času naučili porozumět "sloní" řeči. A jestli Slůně ještě nějakou dobu zůstane tak málomluvné, možná se i děda naučí schopnosti přečíst nonverbální signály a naslouchat.
Komentáře
No jéje. U nás to bylo u prarodičů podobné. Tonda ještě ani nelezl a už babička využívala reflexu v nožičkách a snažila se ho stavět (prej tím trénuje), a teď když běhá a nenechá se ani vést za ruku, tak by ho nejraději jen tulila a chovala... Nekonečný příběh...
Ty tak nezne pises o veciach, ktore mna totalne vytacaju...to je take pekne 😊
@evulka Díky! Možná píšu něžně, ale když děda potřebuje vykázat do patřičných mezí, nemám problém být rázná - vzhledem k tomu, že je to můj táta.
Ja zas zasnu, ze te to jeste nesemlelo... :) A moc vam to preji.
@Jasminecka Když v tom člověk žije odjakživa, vybuduje si obranné mechanismy. Ale nepopírám, že občas docela vypěním :) I když za mě pořád převažují spíš výhody vícegeneračního soužití.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.