Malá, či velká svatba - to je to, oč tu běží...

Pro ty, kterým letošní koronakrize zkomplikovala svatební den. Protože oč větší chystání a plánování, o to obzvlášť letos větší hrozba komplikací...


 

Když jsme se před třemi roky rozhodli k tomuto kroku my, vzácně jsme se s Lukim shodli, že o svatebním dnu je důležitá přítomnost nás dvou, Pána Boha, oddávajícího kněze a svědků a že rodiče by asi byli smutní, kdybychom je k tomu nepřizvali. Všechno a všichni ostatní jsou pro nás bonus navíc. 

Nechtěli jsme žádná opentlená auta, chomouty a rozbité talíře, ani výslužku pro půl vesnice. Naštěstí nemáme příliš početnou nejbližší rodinu, tak nebyla potíž směstnat se i s nejlepšími kamarády do počtu třiceti lidí (když nepočítám malé děti). Takže když jsme se v květnu zasnoubili a v červnu rozhodli, že se v létě vezmeme, nebylo nijak náročné mít na konci července náš svatební den. Ještě téhož večera jsme odfrčeli na svatební cestu. Žádné uklízení po hostině, žádné rozvážení podnapilých hostí... Kdybychom dělali reprízu, uděláme to tak zase :)

 

Pomalu se blíží svatební den jednoho mého blízkého. Jeho milá má košatou rodinu a pochází z vesnice, kde svatba pod sto lidí není žádnou svatbou. Původní plán z podzimu zněl jednoduše: V červnu státnice mladého pána, poté jeho nástup na plný úvazek do stávající práce. A doladit přes léto svatbu, když už máte termín, místo i oddávajícího a sehnat podnájem pro mladý pár by do září přece neměl být problém :)

Jenže pak koncem zimy vše zamrzlo v karanténě a pište diplomku, učte se na státnice a organizujte svatbu jen po telefonu a on-line... Místo celého úvazku ve firmě hrozí spíš propouštění, a tak mezi prohlížením podnájmů mladý pán obchází konkurzy a z radostných předsvatebních příprav se pomalu stává noční můra. Kolik je třeba toho ještě zajistit, když na jaře nic nefungovalo a všichni vše přesunuli na podzim, nejlépe na září, když z jara se nesmělo nic...

A tak vybírání prstýnků, nového obleku, tisk a roznáška oznámení, zajištění hostiny pro tu spoustu lidí už neznamená radost, ale jeden velký stres... Obzvlášť když dějištěm svatebního obřadu má být kostelík v rodné vesnici nevěsty, hostina o pár kilometrů dál a nocleh hostí ještě jinde... Jak zajistit, aby všichni a všechno byli všude včas a na nic a na nikoho se nezapomnělo. Do toho přesun oddávajícího do nové farnosti... No prostě komplikace za komplikací.

 

Nezávidím jim to a ani jim nemůžu příliš pomoci. Na to je dějiště všeho pro mě příliš vzdálené a s rok a půl starým dítětem těžko dostupné. Tak mě napadá, zda lze k takhle "vydřené" svatbě ještě blahopřát. Když vidím uštvaného budoucího ženicha, napadá mě spíš kondolence a jsem neskonale vděčná za mého skromného manžela a za relativně poklidný čas v naší předsvatební době.