Malé Slůně má šest týdnů a já mám pocit, že žiji v kolotoči mezi kojením, dvojitým přebalováním a krmením většího Slůněte. Dnes jsme mezi tím dopoledne ještě zvládli koupit chleba, uvařit polévku a umýt zem. Nic z toho nevydrží déle než pár hodin. A dokola pořád znova... Mámy pochopí...

A tak jsem zatoužila po nějaké změně. Vidět něco krásného... Ale víte, jak obtížné je to v téhle zapeklité době, obzvlášť pokud nechcete s miminem moc mezi lidi a cestovat. Tak zkouším googlit, jestli někde v okolí není nějaká zajímavá výstava, co by byla schůdná i pro batole. Ale kde nic, tu nic..

V nebi mají smysl pro humor a rychlé dodací lhůty. Pár minut poté mě Luki volá, abych se podívala z okna. V novém jahodišti si hrála lasička. Hemžila se pod fólií a vykukovala dírami u jahodových sazenic. Rejdila tam naprosto kouzelně. Něco tak hravého a přitom tak ladného jsem dlouho neviděla. A přitom jsem nemusela s kojencem opustit bezpečí a pohodlí našeho domova.

Hned jsem si vzpomněla na Hanku Pinknerovou a její "jedno potěšení denně" a taky na Boží vzkazy, jak o nich píšou Johna a Stasi Eldredge v Úchvatné. 

Asi bych měla zvednout oči od těch pokakaných plínek a zase si začít všímat té krásy, co se schovává kolem. V úsměvech kojence, v batolecích nápadech, ve žluté kytici od potoka za domem, v darované hrušce... A míň číst zprávy o vládních restrikcích a víc si vážit toho, že mohu žít ve své bublině na mateřské dovolené.

 

Topinambur pflanzen - So bauen Sie die Erdartischocke richtig an