Během studia i zaměstnání jsem několikrát prošla kurzem na prevenci syndromu vyhoření. Nikdy by mě nenapadlo, že nejblíž k vyhoření nebudu mít jako učitelka, ale právě na rodičovské dovolené.


 

Když se narodilo starší Slůně, krátce po šestinedělí už jsem chodila večer cvičit a zpívat do scholy. Jakmile se na jaře oteplilo, s kočárem jsme sjezdili spoustu hradů a zámků i jiných výletů - protože nakojit a přebalit se dá i ve vlaku a oběd ve skleničce vám za normálních okolností přihřejí v každé kavárně nebo restauraci.

První jarní lockdown 2020 jsem tedy vnímala jako příležitost ztišit se v postní době a oprostit svůj život od nadbytečného konzumu. Zmrtvýchvstání však bohužel přišlo dřív než rozvolnění proticovidových opatření, a tak mi Velikonoce přišly jakési vytunelované - bez fyzické účasti na eucharistii.

Když se na léto život vrátil do téměř normálních kolejí, připadala jsem si v pokročilé fázi těhotenství jako velryba a místo výletů a cestování mě těšilo spíš, když starší Slůně odjelo s tátou na víkend k babičce a já měla dva dny pro sebe.

V srpnu 2020 se narodilo mladší Slůně. Ještě jsme ho stačili nechat pokřtít, ale než jsme se probojovali šestinedělím a potížemi s kojením, bylo po volbách a přišly  další uzavírky a po nich v listopadu i naše rodinná karanténa. 

Rozvolnění na advent pro nás nebylo úplně nejlíp načasované - s dítětem čtyřměsíčním a dvouletým toho v prosinci kromě kratších vycházek do přírody moc nepodniknete... Takže když po Vánocích přišel stupňující se lockdown, který vyvrcholil uzavírkami okresů, přišli jsme i o možnost změnit prostředí a vyrazit na víkend k babičce a dědovi na Vysočinu, a síly rychle začaly docházet.

To, co u staršího Slůněte byla dovolená, se změnilo v očistec. Žádné volnočasové aktivity, žádné občerstvení pro duši formou výletů a kultury. Na "obyčejnou" nedělní mši v kostele se člověk vešel jednou do měsíce. Do toho jsme začali s rekonstrukcí domu, takže čas, který do té doby manžel trávil s námi, potřeboval ve všední dny a o sobotách věnovat stavbě. Starší Slůně v "první pubertě", mladší s růstem zubů... A naděje na změnu k lepšímu v nedohlednu. Moje tělo začalo rázně volat "pomoc!" a "už dost!". S podezřením na nedostatek železa jsem zamířila k obvoďačce. 

Odběry ukázaly, že podle krevního obrazu jsem naprosto fit a jediné, co mi chybí, je odpočinek a čas na sebe. Moudrá a zkušená obvodní lékařka zavzpomínala na dobu, kdy sama měla dva malé synky a po návratu manžela z práce spěchala do fronty na toaletní papír, jen aby byla chvíli sama.

Místo kuliček z lékárny mi naordinovala každý týden alespoň tři hodiny bez dětí. Manžel projevil pochopení, a tak se můžu těšit, že každé úterý nebo čtvrtek vyrazím s kamarádkou na kafe či za kulturou, zajdu si na kosmetiku nebo do cukrárny. A kdyby zase lockdown všechno zavřel, o "své" tři hodinky nepřijdu, i kdybych jen sama měla jít na procházku :)