Kdyby naše Slůňata měla indiánská jména, mladšímu bychom říkali Takyyy a starší by se zcela jistě jmenovalo (Ne)počebuju. 

fototapety-indiani-tanci.jpg sedmero

Co chvíli si totiž potřebuje něco půjčit - nejčastěji úklidové prostředky, tátovo nářadí nebo nádobí z kuchyně. Když však člověk žádá něco po něm, v doznívajícím období vzdoru je obvyklou odpovědí nepočebuju! V tu chvíli mívám chuť ho něčím praštit... obzvlášť když mám plné ruce práce s něčím, co právě Slůňata vymňoukla.

Mladší Slůně zatím hovoří pouze po slovíčkách - máma, táta, haf, vlak... Jedním z nejužívanějších výrazů je ovšem taky.  Ať už se starší Slůně dožaduje sušenky nebo máma jde pověsit prádlo, mladší Slůně důležitě hlásí Takyyy! a už peláší, aby něco neproběhlo bez něj. 

Když bylo starší Slůně ukašlané a dostávalo léky, naordinovali jsme mladšímu aspoň vitamínový sirup, aby si nepřipadalo ošizeně. Ten babička musela vybrat tak, aby ho mohl nejen tříleťák, ale i ten roční.

Když starší vymýšlel rošťárny a děda sliboval, že si ho ohne přes koleno a vypráší mu kožich, mladší samozřejmě chtěl takyy. Jen aby o něco nepřišel...

 

Starší chce být malej a potřebuje nosit, mladší potřebuje všechno taky a nejlépe udělat sám. Prostě přesně naopak, než by se nám dospělákům  hodilo, jak už to tak bývá... :)