Obvykle při večerním koupání a ukládání vypění rodiče. U nás dnes vypěnila Sůňata - poctivě na celou koupelnu. Ale vezměme to hezky po pořádku…

Obě Slůňata oplývají velkou fantazií. Z mikrovlnky v dětské kuchyňce se nejprve staly hodiny s kukačkou, poté dlouhé měsíce sloužila jako svatostánek a Slůňata po večerech nutila tátu, aby s nimi celebroval mši. Do průvodu potřebovali i svíčky a místo hostií posloužily kukuřičné lupínky. Starší Slůně ministrovalo a mladší byl “ti lidi, co přišli”. 

Mezi tím se kuchyňka položením na záda proměnila v auto, z kredence se stal kufr a z vodovodní baterie řadící páka. 

Pak se nám ve skleničce od sypaného čaje zabydlel bobr. Mladší Slůně mu tam poctivě dávalo hračky a dokonce i malou tužtičku s ořezávátkem, aby si mohl napsat nákup. Prý mi bobr řekne, co potřebuje koupit. Ale až v obchodě - zatím si to musí rozmyslet. Nakonec chtěl mrkev. Tak ji dostal. Večer před spaním ho Slůně nosilo i do obýváku, aby se s námi mohl u svíčky pomodlit, a chystalo mu svoji láhev s vodou, aby v noci neměl žízeň.

S příchodem jara se Sloní aktivity přesunuly na zahradu. “Když sousedovic (osmiletý) Pavlík může sám sekat trávu, proč ne my?“ dožadovala se ve třech a pěti letech Slůňata. A tak starší Slůně pod dohledem poseklo víc jak půlku zahrady (moc se těším, až budeme mít sekačku na baterie a nebudu muset trnout, kdy přesekne šňůru) a ani nemělo čas jít večeřet, protože strunovkou muselo vyséct kolem keřů a stromků.

Málo platné - naše Slůňata mnohem lépe uspokojí opravdové nářadí než hračky, a pokud někdy sáhnou po hračce, jen výjimečně ji používají k obvyklému účelu. Při práci ve stavebnictví by klidně zaměstnaly i čerta: “Tu máš, čerte, krumpáč!” 

”Hop hej, popelaaři, popelaaři jeedou, 
hop hej, popelniici veezou,” zpívají si Slůňata vždy v pondělí. 

Na otázku, kde bude pracovat, až vyroste, odpovědělo starší Slůně po chvilce zamyšlení, že “tam, kde mají ty multikáry” - v obecních komunálních službách.