Aby mi bylo dobře, potřebuji ve svém životě pravidelnost a řád. Chaos v denním režimu, ani ve věcech mi nesvědčí. Zima i společenská situace nás přinutila trávit více času doma, než za normálních okolností bývá zvykem. A čím víc času za zavřenými dveřmi, tím větší nepořádek. 

Z práce ve školce jsem si do své vlastní domácnosti odnesla moudré a lety prověřené pravidlo, že než se jde ven, obědvat nebo spát, je třeba mít po sobě uklizeno, a že po každém jídle se sklízí nádobí. Tahle pravidla se snažím vštípit i našim Slůňatům. 

S manželem jsme v tom zajedno - on patří k té vzácné skupině mužů, kteří nejen že vidí nepořádek, ale jsou zvyklí ho i uklidit - ať už se jedná o nádobí po jídle nebo o nářadí a nepořádek po práci. Proto se snažíme být v tomto důslední i u dětí.

Pomáhá nám v tom také pan Čapek. Starší Slůně miluje pejska a kočičku, proto v pohádce o nalezené panence Járince nenápadně upravujeme, které že neuklizené hračky pejsek s kočičkou nasbírali, aby si u nich ta jejich holčička měla s čím hrát. Když se Slůňata nemají k ůklidu, zrovna se ptám, jestli to nechávají venku pro Járinku. 

Mladší Slůně v roce a půl bezpečně ví, kam co patří, a dokáže to i uklidit. Je fakt, že zas tak moc hraček nemají. Oba totiž mnohem radši používají opravdové náčiní a nářadí a kromě toho milují vyprávění a čtení.

Mladší Slůně je milovníkem koček i v reálném životě. O víkendu u babičky a u dědy pobíhalo na dvoře s dětským hrablem na sníh a nahánělo kočku: “Pusinku kočkovi!” Micina naštěstí ve svém vlastním zájmu vzala do zaječích a k polibku nedošlo. “Pusinku kočkovi - lopatou!” upřesnil své záměry cipísek v kombinéze.

Ještě že se toho pan Čapek nedožil…