Když vyšlo najevo, že čekáme první Slůně, začalo nás okolí zásobovat dětskými potřebami. Jedna kamarádka zapůjčila pidioblečení na první tři měsíce, druhá přivezla postýlku a košík. A babičku čas od času chytila nákupní mánie…

Jakmile mládě trochu povyrostlo, známé maminky z farnosti a z ulice začaly dodávat oblečení, z něhož odrostly jejich ratolesti. Zejména v době covidu a zavřených obchodů to byla vítaná pomoc. 
Došlo to tak daleko, že dokupuji jen ponožky, boty a trenýrky a všechno ostatní na letošek už asi máme. Naopak se občas něco nahromadí, a tak se o přebytky dělím s kamarádkou, co má dítka v podobném věku.

Zanedlouho nás čeká stěhování, naštěstí jen o dvě patra výš. Ale i tak - čím míň věcí, tím líp. Poctivě jsme vrátili všechny vypůjčené miminkovské potřeby. Z čeho Slůňata vyrostla, posíláme obratem jejich malému bratranci. Ale i tak je některých věcí nadbytek a potřebovaly by zredukovat. 

Náš kocour v botách

Píše @Terre-eau, že její manžel poveze ”první pomoc” pro maminky s dětmi, jimž připravují náhradní bydlení. Večer od nás odjíždí balík plínek a taška oblečení ”na míru” dětských příchozích. 

Na stránkách obce nacházím sbírku dětského i dámského oblečení a obuvi. Slůňata si spokojeně hrají, tak mám čas důkladněji probrat botník i šuplíky ve skříni. Výsledkem je megataška dětských věcí a pořádná igelitka z mého prádelníku - většinou šaty, co ke mně od někoho připutovaly a “mohly by se hodit”, ale nějak se neuchytily. 

V rámci odpolední procházky předáváme místním dobrovolným hasičům vozík věcí.  O víkendu obdobná razie probíhá u babičky. Tři pytle přebytečných ručníků a lůžkovin a nějaké spacáky putují na brněnské výstaviště k potřebným.

A já zjišťuji, jak mi dělá dobře pohled na probrané a odlehčené šatní skříně. Viva Ukraine!