“Ty seš máma kravička a já su malý kravátko, co pije od mámy kravičkové mlíčko,” povídá mi mladší Slůně u snídaně.

Každé ráno se budí s tím, že je nějaké jiné zvíře. Někdy je morče, někdy “malá myšička, co ještě neumí chodit a máš ji vzít do náruče“, jindy je kuřátko a zobe do mě, když se jde napít. 

Nedávno u svačiny povídá: ”Já su masožravej Ježíšek, co baští vánočku.” A jindy je traktůrek, “Mochomourek“ (rozuměj Vochomůrka) nebo robotická sekačka.

Při večerním desátku růžence počítá na prstech ne Zdrávasy, ale vaří s myšičkou kašičku: “Tomu dala, tomu nic…”

 

 

Starší Slůně se u snídaně ptá: “Mámo, dinosauři už vymřeli?
“Jo,“ odpovídám ještě poněkud rozespale.

“A vy jste je s tátou viděli, když jste byli malí?” 

Tak jsem si hned po ránu připadala poněkud fosilně.

 

Sice jsou letos Slůňata věčně nastydlá a zabacilovaná, ale rozhodně se s nimi člověk nenudí…