Při přejezdu z maďarsko-rakouského pomezí na Slovensko jsme proti plánům nabrali menší zpoždění. Cestou se strhl pořádný liják a nemálo nás zdržela i ”práce na silnici”. Do cíle jsme dorazili skoro o hodinu později. Naši báječní hostitelé mezi tím zatopili v kamnech (zmoklá Slůňata zvyklá na jihomoravské tropy se drkotala v devatenácti stupních zimou), na krbové římse stála čerstvá kytice lučního kvítí, Slůňata dostala kufr plný hraček po odrostlých dětech a my klíče od pohádkové chajdaloupky na lesní mýtince.

 

 

Nasycení “velkých zážitků” z předchozího týdne, propadli jsme kouzlu lesa a užívali si:

  • dětské průlezky hned u chalupy
  • ticho a klid (pokud zrovna Slůňata spala a nehulákala jak na lesy), šumění lesa a zpěv ptáků
  • motýly všech barev (pan Vrchlický promine ;) na rozkvetlé louce
  • lesní jahody a borůvky
  • hřiby a růžovky
  • truhlík plný čerstvých bylinek
  • obědy a večeře na terase s výhledem do zeleně (snídaně ve čtrnácti stupních a ranní rose jen pro otužilé ;)
  • potůček a stopy lesní zvěře v blátě
  • praskání ohně v krbu a špekáčky
  • rizoto ohřívané nad ohněm místo v mikrovlnce, když zrovna nešel proud
  • večerní turnaj v šipkách a badminton

 

 

Občas jsme vytáhli paty kousek dál:

Pokořili jsme Oravský hrad. Slůňata zvládla samostatnou prohlídku všech pěti podlaží. První patro s dělem jsme museli vidět hned dvakrát ;)

 

 

Cachtání v řece taky nemělo chybu.

Luki zvládl dvě pořádné túry.

A kdyby tu byla pračka, zůstanem v chalupě snad po zbytek léta. Jen ty ovce před námi někde dobře schovali, že jsme je vždycky jen slyšeli bečet ;)