Když se narodilo mladší Slůně, nikdy by mě nenapadlo, že budeme mít potíže s kojením. To, co u staršího po prvních třech dnech fungovalo jako samozřejmost, u mladšího těžce vázlo. Kombinace žloutenky a moučnivky byla natolik zákeřná, že trvalo pěkných pár týdnů, než se Slůně konečně v noci “obsloužilo samo” bez pomoci odsavačky a stříkačky. To byla úleva…

Obě Slůňata začala plynně hovořit přibližně ve stejnou dobu - krátce po prvních narozeninách toho mladšího. V té době už mělo dva nerozlučné přátele Mlíko a Mlíko, oslovované zásadně v mužském rodě. 

“Já dám Mlíkovi pusinku,” dralo se mi batole do výstřihu. (“Pusinku kočkovi,” nahánělo zhruba ve stejném věku po dvoře kočku u prarodičů.) Po ránu se dožadovalo zdroje potravy něžnými slůvky: “Mlíčku, vstávej, už nespi…”

 

Zanedlouho Slůně oslaví třetí narozeniny. Se svými prvními kamarády stále udržuje pravidelný kontakt a (trochu se obávám, že) toto přátelství nejspíš přetrvá i po nástupu do školky.  Nemám to srdce (ani ty nervy) trvat na tom, že na takovéhle kamarádění už je trochu moc velké.