Vyzvedávám takhle mladší Slůně ze školky. Jakmile mě uvidí, nejprve se rozčiluje, že tam chce zůstat - i když jsem před tím přes dveře jasně slyšela, že už chtěl jít domů. Zase mi to, rošťák jeden, dává sežrat. 

Po chvíli se zklidní a připomíná, že má ještě ve třídě opici Šimpanzu. Oblékáme tedy vše až na boty, u čepice se domlouváme, že ve dvanácti stupních pod přilbu nebude nutná.

Šimpanza je zdárně vyzvednutá, Slůně ještě chvíli diskutuje, jestli zavře, nebo nezavře dveře od třídy. Šťastně ho vystrkám ke vchodovým dveřím, kde mi na rohožce rozpačitě oznámí: “Ale já nemám boty…” Opravdu - na nohách svítí modré ponožky a čepice si hoví u mě na zádech v batohu. 

V hlavě mi zarezonuje úryvek školkového rozpočitadla “bez klobouku bos - narazil si nos”. Tu druhou část jsme absolvovali den před tím na skluzavce, když Slůně záměrně zvyšovalo rychlost, aby se pod skluzavkou překotilo na zem. Zlobila jsem se, že bude jak čuňátko.

Náš trvalý jáhen, trojnásobný otec a zatím dvojnásobný dědeček zkušeně říkává, že “Pán Bůh trestá malé hříchy na místě”. Přesně takhle to dopadlo pod skluzavkou. Do slova dopadlo - na nos ;) Ještě dnes ho má trochu načervenalý a odřený. Není nad to, když malá lumpárna v zápětí přinese přirozené a přiměřené následky. 

Chvilku jsme foukali velký vítr a brzy bylo po slzičkách…