Starší Slůně se už celkem spolehlivě orientuje ve dnech v týdnu a dokáže si představit, že něco bude třeba dva týdny. U událostí za déle než měsíc si pomáháme přírodou: “Babička bude mít narozeniny, až začne padat listí.”  “Na dovolenou pojedeme, až dozrají jahody…”

Ale není to tak dávno, kdy se jednotlivé dny v týdnu rozlišovaly jen podle domácích událostí: “Je sobota, budou se umývat vlasy.” 

Za covidu, když všechny dny vypadaly stejně jednotvárně, jsme si dokonce začali pomáhat pravidelnými pochůzkami a událostmi, abychom se z toho stereotypu nezbláznili.

“Je pondělí - jdeme do pekárny (rozuměj do venkovního stánku) pro rohlíky a pro chleba a k “paní zeleninové” (rozuměj do farmářského obchůdku) pro mrkvičku.”

“Je úterý - táta pojede do kanceláře.”

”Je středa - jdeme k “paní vánočkové” (rozuměj do druhé pekárny) pro vánočku.”

 

Mladší Slůně zatím dny v týdnu příliš neřeší a ptá se prostě: “Jdu zítra někam?” ve významu “Jdu zítra do školky, nebo budu s tebou, mámo?”

Odpověď je většinou prostá: “Je pondělí, jdeš do školky,” nebo “Je sobota, nikam nejdeš.” 

Jen včera dostal pravidelný režim povážlivé trhliny, nebo možná nový rozměr, když na otázku: “Jdu zítra někam?” zazněla mimořádná odpověď: “Zítra ani pozítří nikam nejdete, jsou prázdniny.”

”Táto, jsou prázdninyyyý!” nadšeným pokřikem sdělovalo Slůně manželovi. Ještě že na to přišla řeč. Luki, dávno už neznalý drobných radostí a záludností školního roku, by nás po ránu klidně burcoval z postelí a vypravoval Slůňata do školky, netuše, že jsou podzimní prázdniny.