Mladší Slůně má oblíbenou společnici, s níž tráví většinu svého času - plyšovou opici s dlouhýma nohama.

Spává s ní v posteli, při jídle opice sedí vedle něj na židli, v koupelně a na záchodě visí za poutko pověšená na klice. Před odchodem z domu Slůně kontroluje, jestli má opice dostatečně teplý kožich, aby jí nebyla zima. Když Slůně jede na kole, kouká mu opice z batohu nebo z kapuce u bundy. 

Chodí se s ním za ruku dívat k nádraží na vláčky. (Děda se musel smířit s tím, že ho kolemjdoucí spatří, jak se pohybuje po ulici s vnoučaty a s opicí.) A při modlitbě se drží s ostatními za ruce v kroužku - dokonce i na dětské mši kolem oltáře. V autě musí být opice připásovaná, aby nedostala pokutu.

Ráno si společně čistí zuby, někdy jí Slůně vyměňuje plínky z bublinkové fólie a večer před spaním jí povídá pohádku. “Víš, Šimpanzo,“ oslovuje ji láskyplně a stará se, aby kus peřiny zbyl i na ni.

Těžko říct, kde se v něm bere tolik péče...

Když je s Lukim škádlíme, jestli by ještě chtěli sourozence, starší Slůně nadšeně huláká, že ano, i když vypadá, že ze všeho nejradši by zůstal jedináčkem. Mladší zase tvrdí, že dalšího sourozence v žádném případě! Ale kromě mámina mlíčka je ochoten rozdělit se o cokoli a velmi rád dává ostatním ochutnat, kdykoli dostane něco dobrého. 

Doufejme, že tenhle nápad už zůstane jen v rovině teorie jako konverzační téma a že jediný adept na přebalování bude Šimpanza, dokud ji mladší Slůně nenaučí chodit na nočník.