Vracíme se takhle s mladším Slůnětem z nákupu. Ulici fučí ledový severák. “Mně se to nelíbí,” stěžuje si Slůně.

”Tak co s tím uděláme? Půjdeme rychle, abysme byli brzo v teple doma?”

”Ne, řeknu Pán Bůchovi, kde má to tlačítko? Aby ten vítr hned vypnul,” má Slůně pohotově odpověď. V zápětí si uvědomí, že skrz roli balicího papíru může koukat jako dalekohledem, a na nepohodlí s větrem rychle zapomnělo. 

Včera jsme opět snídali na okně. Nejčastěji se to stává, když komunální služby sečou trávu nebo foukají listí. Někdy za to může “čistící auto”. Včera za to mohl strakapoud. Sotva se rozednilo, pilně pracoval na ořechu před domem. Strom už je skoro holý, tak na něj šlo krásně vidět.

Odpoledne se zase v zahradě promenádovala vrána s ořechem v zobáku. Sýkorky tropily alotria v keři. A najednou, kdo se to k nám přehoupnul přes plot? Tmavě hnědá veverka.

Slůňata seděla na okně, nosy přilepené na skle. Na klice visela i opice Šimpanza - taky se potřebovala dívat…