Ráno vypravuju starší Slůně do školky. Už mu zbývaji jen obout boty, když mě mladší Slůně volá ještě k sobě do postele. Takže se starší obouvalo s dědou. Prý ho jedna bota tlačí. Děda změřil, že obě boty jsou stejně velké a pasují k sobě, a odvedl Slůně do školky.

O dvě hodiny později se vypravujeme ven s mladším. Koukám, že je jak kocour v botách - doma zůstaly boty toho staršího. A starší se dnes musel na procházce cítit jako Popelčina nevlastní sestra.

 

Pár dnů zpátky venkovní teploměr ukazuje mínus 5°C. Tentokrát se Slůně vypravuje do školky s tátou. Je to teprve pár dnů, co jsme po třech týdnech doléčili kašel. Když v průběhu dne zjišťuji, že v tom mrazu jelo Slůně na kole, myslím, že mě trefí šlak…

 

 

Moc si vážím snahy obou chlapů podílet se na péči o Slůňata. Táta i děda dělají, co umí, ale řeší jen to, co jim připadá opravdu podstatné. A to je ten kámen úrazu. Ženská kritéria jsou prostě jiná…

 

Kdybych si někdy chtěla opravdu dobře odpočinout od dětí a domácnosti a pustit všechny provozní starosti z hlavy, asi bych potřebovala místo manžela manželku ;)