Někdy během podzimu objevila naše Slůňata kouzlo časopisu Čtyřlístek a úplně mu propadla. Mladší Slůně vyšťáralo z šuplíku nikdy nepoužívané plovací rukávky s Fifinkou, Myšpulínem, Pinďou a Bobíkem, a ač byl listopad a počasí spíš na pláštěnku než na koupání, nosilo je s sebou ven na procházku i do kostela na mši.

Záhy oba přestali slyšet na svá jména. Ze staršího se stal Myšpulín; mladší trval na tom, že je pes, tudíž tedy musí být Fifinka (ten Fifinka). Mně začali říkat Pinďo a tátu láskyplně oslovují Bobíku.

 

V rámci minimalismu a snahy redukovat vánoční nepořádek jsem letos rezignovala na balicí papíry a pro každé Slůně připravila pod stromeček jednu velkou krabici převázanou vánoční mašlí. 

 

V předchozích letech jsme obvykle štědrovečeřeli o patro níž u babičky a u dědy a po jídle jsme se přesunuli k nám ke stromečku, pod nímž se někdy během večeře tajuplně objevily dárky. 

Letos nás pár dnů před Vánocemi zaskočila prababička se zlomenou pažní kostí v pravé ruce. Zprvu jsme optimisticky plánovali vzít prababičku na Štědrý den k nám. Ale už jen převlékání z pyžama (vzhledem k věku nemá sádru, jen ruku na pásce) by prababičce způsobilo tolik trápení, že jsme raději poslali Mohameda k hoře (rozuměj dědu s kaprem za prababičkou) a sami večeřeli u nás nahoře. 

Stromeček stojí v jídelně přímo na dohled od stolu, tudíž se tam dárky musely objevit na Štědrý den už během odpolední mše. Když jsme se vrátili a zasedli k večeři, Slůňata nevydržela a zabalené krabice si od stromečku přesunula každý ke své židli. Tak rychle snědené jídlo v životě neměli (smažené mlíčí naštěstí nemá kosti) a hecovali Bobíka, ať už se nenimrá v kaprovi, aby mohli začít rozbalovat.

Myšpulín i  Fifinka ve svých krabicích svorně našli batůžky, které během svátků odkládali snad jen při koupání, zdravou láhev na pití a osušky s kapucí. Dětská fantazie nemá mezí: Z osušek si udělali “kůži na vlkodlaka” (viz celovečerní film Velké dobrodružství Čtyřlístku) a odmítají je používat při koupání, protože je potřebují nosit oblečené.

Velký úspěch sklidily košíky na kolo (během vánočních prázdnin došlo i na ně: když odpolední teplota vystoupala skoro na deset stupňů, v rámci mé sportovní půlhodinky vyrazila Slůňata na kole a já jsem se trochu proběhla) a dětské knížky.  Z nich zatím nejvíc frčí komiks Káťa a Škubánek (to zase u druhé babičky dostaneme, že Slůňata mluví nevhodně: “Jaká je dnes voda?” “Mokrá, ty hubo zelená,” odsekává Škubánek žabám ve vytopeném kva-kva-vartýru) a hrací knížka s Mozartovou Kouzelnou flétnou.

Zahrnovat naše Slůňata hromadou hraček je zcela zbytečné. Kromě dětského nářadí a kolejnic s vláčkem by stejně skončily odložené ve skříni a zapomenuté…