Člověku se skoro ani nechce věřit, že už je to rok, co se Slůně učilo sedět a přepadávalo na koberci na všechny světové strany, zatímco jsem vařila rybízovou marmeládu. Z batolete se stal kluk, co už dosáhne na kliku a láká ho lozit ve výškách. A tak už několik měsíců žijeme ve fázi "mít oči i na zadku", protože než se člověk ohlédne, už ho může jít odněkud chytat. 


 

Taky objevil úžasnou věc, že když si na něco stoupne, dosáhne ještě výš. Takže testuje nosnost kbelíků, plastových misek a dalších dostupných předmětů, s nimiž si smí běžně hrát, a velmi rychle se zužuje prostor, kam (zatím) ještě nedosáhne. Podezřívám ho stejně, že těch ruk musí mít jistě víc než jen dvě...

Kdyby ho měl člověk jen občas chvíli na hlídání, může se blaženě kochat, jak roztomile Slůně napodobuje vše dospělé. Jak měří svinovacím metrem a "vrtá" aku-vrtačkou jako táta nebo děda, jak se smetákem a hadrou myje zem jako máma. 

Když žehlím, potřebuje dostat vlastní menší žehličku a pár kousků prádla. Když vařím, chce svoji vařečku či metlu na šlehání, když uklízím, nutností je jeho vlastní hadra. Nepotřebujeme hračky, naše Slůně chce "pracovat" s opravdovým náčiním a žádná dětská atrapa se nepočítá. A můžu být ráda, že Luki nepracuje běžně se sbíječkou, motorovou pilou nebo krompáčem; počítačová myš a vysloužilá klávesnice přece jen znamenají pro Slůně mnohem menší rizika. 

I tak večer přemýšlím, co mám unavené více - jestli tělo nebo pozornost. Blahoslavená každá chvíle, kdy se kdokoli z rodiny odhodlá vzít ho "pá", a já můžu "jen" pracovat nebo odpočívat bez obav, kam zase leze nebo odkud sletí. Zajímalo by mě, po kolikátém dítěti otupí tahle rodičovská pozornost...

Někdy ve mně hlodá červík pochybností, jestli bych si to neměla víc "užívat", dokud je sám a takhle malý a roztomilý. Ale na druhou stranu tak trochu závidím rodičům, co si můžou u průlezek na dětském hřišti sednout na lavičku, pít limonádu a koukat, jak si jejich potomci hrají, aniž by je museli věčně odněkud sundávat či chytat.

Občas nás naprosto dostane jeho vynalézavost a kreativita. Tuhle si smetákem zcela záměrně ťuknul na vypínač, aby si rozsvítil, jindy se příborovým nožem snažil vpáčit do skříňky, a když Luki montoval Slůněti novou postel, naprosto přesně od něj dostával do ruky šroubky a hřebíčky. Od té doby taky Slůně každému u postýlky hrdě hlásí "táta" - že mu táta postel smontoval. A čas od času si tam Slůně přinese aku-vrtačku, a všechny šrouby znovu "zavrtává". 

Pár dnů zpátky zase zkoušel chodit v tátových botách, a když zjistil, že z něj padá bláto, sám si podal lopatku a smetáček a pokoušel se to pozametat. Jestli mu tyhle návyky vydrží i do budoucna, máme doma zdatného pomocníka a "Ferdu mravence - práce všeho druhu". 

Jen mě nepřestává fascinovat, jak "klučičí" je většina jeho her a "prací" a jak velkým vzorem je pro něj táta.