Někdo by řekl, že jsem prostě zase měla kliku. Já si myslím, že to nám zase - už podruhé - poslali pěkný dárek z nebe. Co mám na mysli? Narození našeho druhého Slůněte.

Dny před porodem jsem žila v obavách, jak s režimem porodnice zamávají koronaopatření. Nechtěla jsem rodit v roušce a sama bez manžela. Přála jsem si klid, soukromí a aby tam s námi Luki mohl aspoň první den zůstat. A moc jsem si přála přirozený porod a empatický personál. 

Od úžasné porodní asistentky z minula, která je teď sama na mateřské dovolené, jsem dostala pár tipů, která z jejích kolegyň by pro nás mohla být "ta pravá". A ejhle, první z nich s námi prožila většinu porodního dne. Dokázala uklidnit, poradit, pomoci. A měla správný odhad, že večer přijde zlom a bude to velmi rychlé. Slůně si totiž docela dávalo na čas a nechtělo se vyklubat. Ale oběma nám svědčila voda, tak jsem odpoledne trávila střídavě ve vaně, ve sprše a nad napářkou s bylinkami, která mimoděk rozehnala i moje vleklé nachlazení. 

Naší porodní víle (shodou okolností absolventce gymnázia, kde teď učím) už bohužel večer končila směna, ale slíbila mi, že se na naše Kinder Sureprice (jak trefně nazvala paní doktorka) druhý den přijde podívat. Svěřila nás své mladší kolegyni, která nám byla velmi povědomá a my jí také. Jak se ukázalo, jako studentka byla u toho, když se líhlo naše první Slůně. A teď měla sama tu čest pomoci na svět tomu druhému.

Po pomalém rozjezdu následovalo velmi rychlé finále. Až měl (skoro)dvojnásobný tatínek obavy, že se jeho druhorozený potomek vyklube ve sprše. Naše čtyřkilová zásilka mě ještě nechala vylézt na souš a o pár zatlačení později byla na světě. Jak jsme se celý den máčeli, ani na mě nezanechala žádné větší škody. Tak jen můžu poděkovat za trpělivost a empatii všem, co u toho byli, a mnoha dalším, že se za nás modlili. To by člověk neřekl, jakou sílu má pár kapek oxytocinu s dvěma desátky růžence ve sprše :)

 

 

 

P.S. z oddělení Šestinedělí: Nevím, jestli je to tím nadstandardním pokojem nebo mými vysokoškolskými tituly na visačce, nebo jestli jsou tu tak úžasní ke všem? Ale z veškerého personálu mám pocit, že je tu pro nás. Že se maximálně snaží nám pomoci. Všechny sestřičky, sanitárky, lékaři... I ten pan údržbář, co se zjevil do hodiny poté, když jsem zmínila zanesený odpad ve sprše. Nebo sestřička, co mi přišla odebrat krev a trpělivě čekala, než se Slůně utiší a napije. A jiná, co mi přinesla letní noční košili, jen co přijela čistá várka prádla... V těch dnech totiž vrcholily tropy. 

 

P.P.S týden poté: Ale přes všechnu úžasnou péči - doma je doma. A ty tři dny odloučení od manžela a skoro pět dní bez staršího Slůněte se teď projevují na našem nynějším domácím sžívání. Mrzí mě, že jsme nemohli být všichni celou dobu spolu jako s prvním Slůnětem. Holt daň z koronakrize...