Protože Krakov sehrál klíčovou roli v našem příběhu, rozhodli jsme se vrátit na místo činu :) Davy poutníků nahradila tlupa pětačtyřiceti gymnazistů, ovšem náš cestovatelský program je poněkud bohatší než před rokem. Vydali jsme se po stopách polských Židů od středověku až po holocaust, čili od krakovské Kazimierze až po osvětimskou továrnu na smrt.

 

 

Budík burcuje už ve 4:10. Aaah! Tma tmoucí... Před šestou vyjíždíme z Brna, studenti jsou dochvilní, čekalo se jen na jednoho opozdilce. Cesta rychle ubíhá, kolony stojí naštestí jen v opačném směru, než je ten náš.

Časné vstávání se vyplatilo, krátce po desáté procházíme branou s neblaze proslulým nápisem "Arbeit macht Frei". Sychravé počasí ještě umocňuje ponurou atmosféru koncentračního tábora. Chlad zalézá pod kůži a při představě vězňů, kteří čelili mnohem horší slotě hladoví, unavení a jen v mundúrech vycpaných pytli od cementu, nás mrazí.

 

 

Při přejezdu do Krakova se spouští hustý déšť. Procházku od Wawelského hradu střeženého drakem po Královské cestě až na Rynek Głowny k Sukiennici nám však zpříjemňuje poutavý výklad průvodce. Štíhlou gotiku střídá sgrafitová renesance a buclaté baroko, na Rynku i zavalité zdi románského kostelíku.

Jakmile dostaneme rozchod, neodoláme a po krátké návštěvě Kościóła Mariackeho a letmém prohlédnutí pestrých krámků Sukiennice zapadneme do čokoládovny. Kousky pomeranče a zázvoru zalité horkou hustou čokoládou nás báječně zahřejí.

K večeru se ubytujeme v útulném penzionu v nedaleké Věličce. Hladoví po celém dnu máme "velké oči" a objednáváme tu největší pizzu. Po druhém kousku je mi jasné, že mám i svačinu na zítřek :) Po bohaté večeři následuje teplá sprcha a zasloužený odpočinek.

 

Na druhý den po vydatné snídani sestupujeme do proslulých solných dolů, kterými nás provází paní Eliška. Už nevím, kolik schodů jsme sešli a kolika kilometry podzemních štol jsme procházeli, zato větu "Elišky, dýchejte" a slanou chuť tmavých stěn i podzemní vody budu mít hluboce vrytou do paměti.

Před polednem se autobusem vracíme zpět do Krakova a následuje exkurze do židovské čtvrti Kazimierz, kde putujeme proti proudu času až k počátkům židovského kalendáře.  Déšť sice ustal, zato se oproti včerejšku citelně ochlazuje a fučí studený vichr. Ani to nám nebrání, abychom při odpoledním rozchodu nasedli do tramvaje a vyrazili do Mogiły.

Tak tady to před rokem a čtvrt všechno začalo. Liduprázdné nádvoří překvapivě zdobí rozkvetlé záhony růží, mezi nimiž se prohání ledový vichorec. Zahrady jsou bohužel zavřené, zato pootevřené dveře kostela přímo vyzývají ke vstupu. Aniž bychom se domluvili, beze slov míříme ke kapli. Pak se ještě projdeme ke stacionáři, kde jsme tenkrát s Maruškou bydlely, (tak tady nás Toflík vyprošťoval z blátivé louže) a je nejvyšší čas vrátit se do centra.

 

 

Opět máme štěstí na jídlo - v restauraci pod Wawelem si dáváme žůrek a kyselicu s voňavým čerstvým chlebem. Hlavní chod svorně vynecháme a objednáváme si až dezert. Jablečný štrůdl sypaný plátky pražených mandlí vypadá báječně a chutná ještě líp. 

Pak nás na nábřeží Visły vyzvedne náš autobus. Opět čekáme jen na jediné opozdilce - stejně jako včera ráno. Cesta domů rychle ubíhá a než se pomerančové slunce překulí za obzor, nepozorovaně přejíždíme naše hranice.

Rychle se stmívá a Brno nás vítá opět ve tmě tmoucí. Jen těžko se nám věří, že od odjezdu neuplynulo ani čtyřicet hodin - tolik jsme toho viděli, slyšeli, cítili a ochutnali... a hlavně jsme se mohli vrátit aspoň na chvíli do míst, která nám nezvratně změnila život.